Největší evropské festivaly na vlastní kůži – Hurricane

Festival Hurricane, na který se letos vydalo zhruba 70.000 hudebních nadšenců, se koná v Scheeßelu, což je malé poklidné město nedaleko Rotenburgu. Je to zhruba 600 km od Prahy, takže se výlet na tento festival prodraží a ke 120 eurům za lístek zaplatíte ještě nemalou částku za benzín.

Další důležitá věc, se kterou člověk musí počítat, je, že počasí se tam mění z minuty na minutu, chvíli je šílený vedro a pár minut na to slejvák jak blázen a zima. Málokdy vyjde předpověď a člověku nezbývá, než si zabalit na čtyři roční období. Na Hurricanu jsem byla počtvrté, takže jsem věděla do čeho jdu, ale takovou zimu, jako byla letos, jsem ještě na žádném fesťáku nezažila.

Den první

V sedm ráno zvoní budík. Nejradši bych ještě aspoň hoďku spala, ale jestliže chceme stihnout Biffy Clyro, musím z postele ven. Opět vyrážíme s hodinovým zpožděním (to už příště ani nebudu psát ;) ) a místo v osm opouštíme naše hlavní město v devět. Biffy Clyro zahajují celý festival a na pódiu se mají objevit přesně v 15.30. Po hodině jízdy v deštivém počasí a objížďek v okolí Ústí nad Labem je nám tedy jasné, že je nestihneme. Nakonec nám nevyjde ani náš druhý „cíl" - Band Of Skulls. Třetí meta to jistí a po ubytování, výměně lístku za pásku na ruku a zorientování se, stojíme v 18:30 u hlavního pódia, kde právě začíná poměrně nezáživné vystoupení Paramore.

Myslela jsem, že to bude našláplá show jako na jejich DVD The Final Riot!, ale bohužel... Celé vystoupení stojí na výkonu jinak sympatické zpěvačky Hayley, která zřejmě neměla svůj den a klasické americké kecy, jak mají Německo rádi, jak je publikum absolutně nejlepší a jak nás všechny miluje, tomu moc nepřidaly. Kdyby to řekla jednou, člověk to přejde, ale téměř po každé písničce je to trochu moc. Jediný vtipný moment nastal, když komentovala outfit jednoho z fanoušků, který měl na sobě, ehm, pyžamo. Ale to je všechno a dokonce ani singlovky Decode, Misery Business či Crushcrushcrush situaci nezachránily.

Během koncertu zrzky a spol. na sebe oblékám všech pět vrstev, co s sebou mám, a stále je mi šílená zima. Aspoň, že neprší. Vydáváme se obhlédnout terén a zakotvíme u stánku s výbornou horkou čokoládou a já jsem ráda, že další koncerty, které máme ten večer v plánu, jsou ve stanu. Tam bude teplo. Procházíme areálem a na chvilku mrkneme na Enter Shikari, kteří jako vždy dělají totální bordel. Lidi paří a jak vycházejí z kotle, jsou od hlavy až k patě zaprášení.

A už si to míříme do stanu, najdeme dobrou pozici a The Temper Trap můžou začít! Rázem zapomínám na únavu i tu šílenou klendru. Tahle čtyřka z Austrálie nadchla nadupaný stan fanoušků od prvních tónů a skvělá atmosféra vydržela až do konce jejich setu. Žádné zbytečné povídání, celých 45 minut patřilo hudbě. A jejich největší hitovka Sweet Disposition je naživo prostě bezkonkurenční. Když k tomu přidáte Fader, Love Lost a další perly z jejich debutu, není co dodat. Úžasný koncert plný emotivních songů.

Je čas na večeři. Na výběr z nabídky festivalových stánků máme palačinky, ryby, kalamáry, hot dog, asijskou kuchyni, italské těstoviny nebo třeba čerstvý chleba se zapečeným sýrem. Za ty tři dny nakonec okoštujeme snad vše. První večer však sázíme na jistotu a jdeme do palačinek. Najíst, napít, vyčůrat a honem zpátky do stanu na Tegan & Sara.

I na dvojčata z Kanady Tegan & Sara bylo ve stanu plno a překvapilo mně, že lidi znali texty k většině písniček. To by u nás asi nehrozilo. Sara během koncertu nepronesla jediné slovo, zato Tegan toho napovídala dost. Dokonce i o střevních problémech, které Sara ten den měla. Do detailů naštěstí nezacházela. Nezaměřily se jen na aktuální desku Sainthood, ale poměrně velký prostor měl i jejich předchozí počin The Con, na kterém je spousta mých oblíbených písniček v čele s velkým hitem Back in Your Head, na který samořejmě taky došlo. Na pódiu nestály jen sestry Quinovy, ale i tříčlenná  doprovodná kapela. Bylo fajn slyšet oblíbené písničky naživo v trochu jiných verzích a taky jsem ráda, že už  konečně vím, která z nich je Sara a která Tegan (Tegan má delší vlasy a větší svaly ☺).

Škoda, že ve stejnou dobu hráli na hlavním pódiu Beatsteaks. Docela by mě zajímalo, jak budou vyvádět před několika desetitísícovým davem. Tak snad jindy.

Na Mando Diao, kteří začínají hrát půl hodiny po půlnoci, nemáme síly. Jedeme na hotel.

Den druhý

Dnešní program nás zajímá od 13:30, kdy jsou v plánu We Are Scientists. Ty bohužel slyšíme pouze z parkoviště, ale na Florence and the Machine už jsme na místě. Na Florence Welch jsem byla zvědavá. Hodně zvědavá. Dokonce jsem se na její vystoupení i těšila, ale žádný zázrak se nekonal. Naopak. Po pódiu bosky pobíhala jakási afektovaná víla, která používala paličku jako dirigentskou hůlku k pobízení fanoušků k potlesku a i když se se snažila ze všech sil a dávala do toho hodně, vystoupení působilo dost křečovitě a neupřímně. A ještě navíc ani nezahrála největší hitovku You've Got the Love (jasně, je to cover, ale pořád je to její největší hit a fakt super pecka). Nevím, nevím, jestli fanouškům stačil její druhý nejúspěšnější singl Dog Days Are Over. Jinak na zvládnutí publika nebyla sama, za sebou měla doprovodnou kapelu včetně harfisty, co v porovnání se všemi těmi rozevlátými rockery působil jako zjevení.

Před White Lies si jdu pro horký čaj. Je asi 8°C a to není zrovna ideální počasí na fesťák. A taky jsem si musela koupit čepici, protože mi mrzly uši. Na výběr jsem měla z následujících motivů: lebka, zdvižený prostředníček, několik malých lebek a přišitý kočičí (ostatní z naší výpravy říkali, že jsou to prasečí) ouška. Zvolila jsem tu s těma ouškama a doufám, že už jí nikdy nebudu muset dát na hlavu. Během White Lies popíjím čaj, pohupuju se, chvilkama i hopsám, ale nechápu, proč sakra pořád působí jako začínající kapela, která neví, jak si poradit s publikem. Jejich rozpačité výrazy po téměř čtyřech letech na hudební scéně nechápu. Písničky mají skvělé, frontman je sympatický, tak v čem je problém? Trochu života do toho umírání!

Je čas zase navštívit stánky s nějakým tím občerstvením. Zatímco na Rock im Park jsme potkávali lidi a lá Borat (ano v těch šílených plavkách), zde jsme mezi fanoušky narazili na Batmana a na tři týpky, co si hráli na to, že jsou kapela. Měli na sobě průhledné overal oblečky s kapucema, v rukou nafukovací kytary a tak si tam pro sebe imaginárně koncertovali. Trochu mi připomínali Devo.

A už se nám blíží 18. hodina a nastává první velké rozhodování. Proti sobě hraje Skin a Marina, tedy Skunk Anansie a Marina and the Diamonds. První zmiňovanou kapelu uvidím na Rock for People a tak jdu vystát frontu do stanu, kde bude Marina and the Diamonds. Její debut The Family Jewels patří mezi moje nejoblíbenější letošní desky a tak jsem byla zvědavá, jaká bude naživo a vůbec jsem netušila, co mě čeká. Celé to bylo takové teatrální a během první změny světel se jí rozsvítily rty, které měla nalíčené fosforeskující rtěnkou. Během vystoupení se třikrát převlékla a to rovnou na pódiu. Všechny tři bláznivé outfity měla na sobě, jen je postupně odhazovala. K písničce Shampain si dala na oči brýle ve tvaru lahví od šampaňského, během profláknuté singlovky Hollywood zase pózovala s velkým plyšovým hamburgrem a takhle to bylo celých 45 minut, které jí na Hurricanu byly k dispozici. Během písniček se z ní stala tak trochu herečka, ale v pauzách se na fanoušky usmívala a bylo vidět, že to všechno bere s nadsázkou.

Po Marině přebírá ve stanu štafetu taneční kytarovka Two Door Cinema Club a v rámci této stage měli za celý festival jednoznačně nejlepší atmosféru. Lidi s nima zpívali, skákali, prostě od začátku až do konce byli s kapelou na stejné vlně a i když jsem jejich desku neměla pořádně naposlouchanou, rozhodně jsem se nenudila.

Potom jsem se chtěla mrknout na Archive, ale to, co předváděli, fakt nešlo. Takoví Massive Atack pro chudé a jako bonus podivný raper s vizáží hastrmana. Raději jsme se tedy vydali k hlavnímu pódiu, kde zrovna hráli znovuoživení Stone Temple Pilots. Bylo to teda z bláta do louže (a to ještě tenhle den nepršelo). To nejlepší už mají skutečně za sebou a vystoupení bylo dosti zmatené. Zpěvák Scott Weiland byl očividně mimo a během unavených proslovů k publiku  půlce vět zapomínal, co chtěl vlastně říct. Vydrželi jsme přesně tři písničky.

Už necítím prsty u nohou, zima je na hranici snesitelnosti. A co jiného si teď dát, než mrazivé The xx? Jejich pražské vystoupení jsem neviděla, takže nemůžu srovnávat, ale v Německu to nemělo chybu. Velkou roli hrál i fakt, že během vystoupení už byla tma a ta dala vyniknout velké osvícené kulise ve tvaru písmene X, která za nimi stála, a taky skvělé světelné show. To vše umocnilo tajemnost jejich písniček. Kapela se jinak za celou dobu téměř nepohnula a to bylo v tomto případě ku prospěchu věci.

V zasněné náladě z koncertu The xx se vydáváme dál. Ještě máme chvilku, než začnou La Roux a tak jdeme mrknout na Billy Talent. Co se hraní týče, vše jede, jak to znáte z jejich několika vystoupení v Česku. Pěkně to odsejpá, Benjamin je v klasické poloze, kdy má jednu nohu opřenou o odposlech  a Ian má vlasy vyčesané nahoru. Ale říkat německým fanouškům, že fandím Německu na MS ve fotbale a že určitě vyhrajou, působí dost lacině. I kdyby to Ben myslel vážně, musí mu být jasný, že mu to nikdo nezbaští. A song The Ex opět věnoval své bejvalce. Asi ho ten rozchod tenkrát dost sebral, protože se rozešli už před pár lety a píseň uvedl slovy, že už nikdy nikomu nebude důvěřovat a že písnička pojednává o zlomeném srdci a o zradě. Pak jsme ještě slyšeli Fallen Leaves, Devil On My Shoulders a jiné známé kousky z jejich repertoáru. Zrátka jakožto jedni z headlinerů celého festivalu měli dost času, aby zahráli všechny zásadní písničky.

A už jsme zase v teple, tedy ve stanu, kde od 1 hodiny ranní hrají La Roux, na které jsem se moc těšila. Bohužel ani tentokrát nebyl line up dobře sestavený a ve stejnou dobu hráli Massive Attack. Holt jsem je musela pro tentokrát vynechat. Projekt La Roux tvoří dvojka Elly Jackson a Ben Langmaid, ale živě vystupuje jen Elly s doporovodnou kapelou. Ben „pouze" skládá a nahrává. Koncertovat se mu nechce. Elly nezklamala a na hlavě měla pro ní typický patkou vyčesanou nahoru, s lidmi komunikovala a hudbu ovlivněnou 80.léty podpořila skvělými pohyby a lá „80‘s diskoška" a bundou, která by do té doby zapadala jakbysmet. Přestože hráli tak pozdě a navíc proti „Massive", podařilo se jim z promrzlých unavených fanoušků vytřískat naprosté maximum. Jak se dalo čekat, největší reakci sklidily singly  In for the Kill, Quicksand a pochopitelně Bulletproof, která zazněla v samém závěru hodinového setu. Pro mě skvělé zakončení druhého dne.

Když vylezeme ze stanu, z vedlejšího pódia slyšíme Unfinished Symphony a tak nám je dopřáno aspoň kousek Massive Attack. Počkáme, až dohrajou a honem na hotel. Horká vana před spaním to opět jistí.

Den třetí

A máme tu poslední den z třídenního hudebního maratonu. A opět začíná v brzkých odpoledních hodinách, což celou naší výpravu pěkně štve. Ale co naplat, všichni chceme vidět Does It Offend You, Yeah? a tak sedáme do auta a frčíme k areálu. Ještěže v Německu všechno perfektně funguje, mají hodně parkovišť, každé blízko jednoho ze tří vchodů a na každém několik maníků, kteří se starají o to, aby auta byla dobře zaparkovaná = aby každý bez problémů vyjel a přitom se vešlo co nejvíc aut.

Does It Offend You, Yeah? začínají přesně, když vcházíme do areálu. Rychle se přesuneme k pódiu. Koncert má šťávu, kapela hýří energií a nad kotlem fanoušků je velký mrak z prachu, jak zuřivě skotačí. Energie koncertu mi připomíná něco mezi Hadouken a Enter Shikari. Dokonce mi ani nevadilo, že kapela si hrála spíš pro sebe a zpěvák byl po většinu vystoupení otočený zády k divákům. Ale pár vtipných hlášek do publika hodil, to zase jo. A navíc fanoušky pobavili písničkou Dawn Of The Dead, kterou záměrně zahráli totálně falešně a taky je potěšili novinkou z chystané desky Don't Say We Didn't Warn You. Zkrátka na Rock for People si je určitě nenechte ujít.

Pauza na oběd a příprava na další koncerty. Dneska se nám to v závěru bude zase pekelně překrývat, tak si musíme rozmyslet, které kapele dáme vale.

Mrkneme na vystoupení Phoenix. Naživo mě teda moc nenadchli. Respektive frontman nemá charisma, působí jak úředník, který si hraje na zpěváka a to mi tak nějak kazilo celý koncert. Hudebně mě ty jejich francouzské rockové popiny baví, jen to na koncertu nějak neumím oddělit od té vizuální stránky, takže příště je asi vynechám, I když v iPodu zůstávají. Každopádně dle nadšené reakce publika, jsem byla asi jediná, kdo měl tento problém. Následuje kousek LCD Soundsystem, ale těm dávám jen deset minut, protože chci na Vampire Weekend.

Na vteřinu přesně, kdy vejdou Vampire Weekend na pódium, začne neuvěřitelný slejvák. Voda padá z nebe doslova v proudech, obloha je totálně černá, ochladilo se minimálně o 5 stupňů, ale nikomu to nevadí. Není divu, kapela všechny odzbrojila svým setem, naplněným na střídačku písničkama z obou jejich alb. Do toho zpěvák Ezra Koenig vtipně komunikoval s publikem. Trochu mi připomínal moderátora Vojtěcha Bernatského, když komentoval Olympiádu a byl zrovna z něčeho v rozpacích. Hmmm, možná je to jen tím stejným účesem... Každopádně po pěti písničkách déšť ustál, vylezlo sluníčko a rázem bylo teplo. V tu dobu jsem už byla totál ohozená bahnem, protože parta Anglánů vedle mě se rozhodla skákat v blátivé louži. No nic, beru to jako trénink na Glasto. Skvělý koncert Vampire Weekend! Skvělé publikum! Všechno, jak má být!

Aj, právě jsem zjistila, že moje úžasný holínky jsou totální šméčka, protože v nich mám vodu. Ale na přezouvání není čas, protože chci vidět Ash. Ti se kryli s Faithless, které letos snad ještě uvidím, takže přednost dostává britpop. Hned po úvodní písničce bylo jasný, že kapela má své nejlepší roky dávno za sebou. Míváte někdy sen, že chcete před něčím utéct, ale nemůžete se hnout z místa? Tak takhle nějak se zřejmě zpěvák Tim Wheeler cítil. I když hráli Girl From Mars, Shining Light, Oh Yeah a další „jistoty" ze svého repertoáru, lidi reagovali dost vlažně. Já jsem ale byla spokojená, protože na koncerty s Ash teď jezdí Russell Lissack, kytarista mých oblíbených Bloc Party, kteří mají v současné době pauzu.

A jde se do finiše. The Strokes byla skvělá volba na závěr festivalu. To samé určitě platí i o The Prodigy, kteří hráli ve stejný čas. The Strokes snad jako jediná kapela za celý festival vystoupili se zpožděním. Abych byla přesná, na pódiu se objevili zhruba o deset minut později, než bylo v programu. Julian Casablancas měl nějakou povídavou a bavil publikum, když se zjevnou ironií v hlase trousil všechny ty klasické fráze o skvělém publiku a parádním víkendu. Když se ale začal rozplýval nad krásou Měsíce, který právě vyšel, v zápětí přiznal, že mluvení mu opravdu nejde, ale potřebuje nabrat dech na další písničku. A tentokrát dokonce ani nerozflákal kameru, jako když jsem je tu viděla naposledy. Už se asi za ty roky vyřádil. The Strokes v současné době pracují na své čtvrté řadové desce a moc nekoncertují, nicméně sehraní byli skvěle a koncert měl od začátku do konce grády. Všechny písničky, které měly zaznít, zazněly a to včetně 12:51, Someday či Last Nite.

Skvělá tečka za dalším festivalovým víkendem. Počasí sice nepřálo, line up mohl být taky jinak poskládaný, ale člověk si vždy najde něco, co by zkritizoval, že? Takže nebudu držkovat. V 9 ráno následujího dne vyrážíme domů a já už se těším na další výlet. Tentokrát to bude bez hotelu, bez auta, bez jakéhokoliv nadstandardního pohodlí - mám v merku nejznámější a největší festival Glastonbury.