Mňága a Žďorp: Nechceme být pro fajnšmekry
Ahoj. Začneme rovnou u vaší nové desky, první otázka se hned nabízí. Petra Slezáka, vašeho dlouholetého producenta (a mimochodem i producenta tvé druhé sólové desky) jste s poslední řadovkou nahradili Ondřejem Ježkem (alba Tata bojs, Southpaw a mnoho dalších). Dle vlastních slov na doporučení Márdiho z Vypsané Fixy.
Ondřeje tlačil právě hodně Márdi, že bychom si mohli dost sednout i po lidské stránce. Uvažovali jsme i nad Dušanem Neuwerthem, domlouvali jsme se původně třeba i s Muchowem na zkušební nahrávce, ke které jsme se nakonec nedostali. S Ondrou jsme to stihli dřív, přišlo mi to pocitově hodně blízko a pak už jsme raději nechtěli plýtvat energií. Já si na jeho koncert s OTK zašel na Sedmičku na Strahov a čuměl jsem, jak se s tím Ondřej nesere a hraje na spoustu nástrojů. Je tak trochu blázen a to mě na tom bavilo.
V čem se tedy jeho přístup nejvíc lišil od vašich předchozích zastávek ve studiu?
Zásadně asi v tom, že Ondra upřednostňoval přínos kapely. Dřív jsme hodně dělávali písničku, řekli jsme si, že tady to potřebuje zkrátit, tady zvýrazníme melodii, a výsledek se často lišil od původních, hrubých verzí. A tady se ty konečné verze od původních nelišily. Naopak, když se v písni objevilo něco divnýho, Ondra to spíš preferoval. Třeba deska začíná písničkou, kde prvních padesát vteřin je bez bicích, jemu se to nezdálo blbý a nechal nás to udělat tak, jak nás to bavilo. Soustředil se na hodně na lidskou stránku a netlačil úplně na to řemeslo.
Ale váš minulý producent Petr Slezák také nezahálí...
Přesně tak. V listopadu jsme si natočili záznam z koncertu, který právě teď Petr dodělává. Rádi bychom ho vydali sami, sháníme prachy, šetříme z koncertů. Chtěli bychom prostě takový dáreček pro fanoušky. Vydělat se na tom moc nedá, ale chceme, aby lidi měli něco komplet. Krom záznamu z Lucerny by se na druhém disku měl objevit i Zelenkův film Mňága: Happyend, asi 15 klipů, nějakých, které nejsou úplně pitomé, a celé by to mělo vyjít někdy na podzim.
Hezky jsi mi nahrál s tím filmem. Fakt by mě zajímalo, kdo tehdy vlastně pro snímek objevil v té době téměř neznámou kapelu Chinaski?
To byl právě Petr Zelenka, ten sháněl nějakou neznámou kapelu (smích). A ono se vlastně z toho filmu všecko splnilo. Už tehdy byli hrozně ambiciózní, právě bubeník Pavel Grohman. Na soundtrack k filmu měli nahrát svoji verzi Hodinového hotelu, ale pořád jsme se nemohli dohodnout, že prý do studia nemůžou přijet bez smlouvy. Tak mu říkám: „Přijeď, neřešte smlouvu, nahrajeme to a dobře to dopadne.“ (smích). Nakonec přišli s návrhem, ať zkusíme zařídit dva koncerty v okolí nahrávacího studia. Začali jsme obvolávat, že máme pražskou kapelu Chinaski a všichni pořadatelé na to, kdo to sakra je. (smích)
Očividně jste vizionáři... Ale zpátky k desce. Co plánujete jako první singl?
Bude to písnička S kufrem a se ženou. Teď nevím, jestli jsi slyšel tu zkrácenou verzi. Na albu je dlouhá, pětiminutová, tak jsme ji trochu zkrátili pro rádia. Klip už máme taky hotový. Dělali ho jedni kluci ze Zlína, ale písnička už unikla na internet, jeden fanoušek to slyšel a poslal nám klip, který sám vytvořil. Bylo to tak dobrý, že jsme pak jen udělali nějaké dotáčky, hodili do toho naše ksichty a máme hotovej super klip. Měli jsme o něm určitou představu a ten člověk se do ní trefil, aniž by o naší představě kdy slyšel.
Na většinu vašich koncertů s vámi donedávna jezdila tvoje manželka. Teď máte přírůstek v rodině, ale jak jsi předtím řešil situace, když třeba nastala ponorková nemoc v kapele a ještě jsi měl manželku vlastně „za zády“?
My to řešíme tak, že ponorku nemáme. Ponorka většinou vznikne, když se něco dlouho neřeší a problém se nevyřeší hned. To je jednoduchý. Pokud něco nepovažuješ za důležitý a pak na to každej den myslíš, tak to asi důležitý je. Takže teď máme dohodu, že jakmile někdo někoho sere, tak mu to řekne. Když ne a přijdeš pozdě, tak ti kapela kolektivně vynadá, to funguje. A se ženou nám nedávno ukradli auto, takže jezdíme všichni dodávkou, i s dětma. Odskočil jsem si na zvukovku, Zuzana, moje žena, řešila organizační věci, zatímco já se šel projít za kulturák, s kočárkem a dvě minuty před koncertem jsem přišel na podium a v pohodě (smích).
Máš to dobře vyřešený...
Ale trvalo to 40 let. Byli jsme spolu pořád, na cestách, na hotelu, a odpadla taková ta několikadenní odloučení, kdy visíš na telefonu a ztrácíš čas. Takhle můžeme „normálně“ žít. V Liberci jdeme do zoo, v Plzni jdeme do zoo...
Takže máš rodinně – muzikantský život. To se jen tak někomu nepodaří.
No, já ho mám, protože to tak chci. Možná ho většina muzikantů takhle nechce, ale já jo. Vlastně nemám nikoho za zády, ale po boku...
V jednom starším rozhovoru jsi zmínil, že tvé druhé sólové album „Je čas“ (2005 – EMI) vzniklo z náhlého tvůrčího přetlaku (jak to tak bývá), což prý do té doby nebylo u tebe obvyklé. Jak to máš teď?
Teď si hodně užívám rodinný život. Doma mám studio, hromadu hejblátek, elektronické bicí, piano a tak. Dělám písničky po kouskách, to mě baví. A hraju si hry. Třeba si řeknu, že udělám refrén za 45 vteřin a pokud ne, tak na to týden nešáhnu. Chodím po baráku a nemyslím na to. Pak, když to přijde, tak manželka s dětma čeká v autě a já to běžím rychle nahrát. Takhle třeba vznikl refrén Dutý, ale free. Jen tenhle způsob nechci moc propagovat, aby to nevypadalo, že se flákám, ale spíše hledám nové cesty.
Jak se vlastně díváš na stav hudebních médií v téhle republice? Televizní pořady zanikají, hudební časopisy, rádia. Jak to vůbec vypadá momentálně s Ladí-Neladí?
Letos bychom měli točit devět dílů. Obecnou situaci samozřejmě sleduju, kupuju pravidelně jeden týdeník, kde postupně zjišťuju, že se v kulturní rubrice věnují hudbě už jenom ob-týden.. A přitom divadlo, který mám úplně „v paži“, má dvojstranu (smích). Nechápu. Prostě hudba má ten prostor, který si zaslouží. Kdyby se lidi, čtenáři, posluchači zajímali, tak tam je. Ale hudba je pro lidi doplněk. Každý si ji může vzít, stáhnout, nemá váhu. A pokud váhu má, tak žádnou reklamu nepotřebuje. Třeba takový Karel Plíhal v rádiu není. Rozhovory taky nedělá. Jede ale osmdesát koncertů ročně.
Má zázemí…
Kabáti si taky vybudovali zázemí v nejtěžší době. Proč je lidi nevypalujou?
Myslím, že vypalujou :)
Ale na koncert přijde skoro 70 tisíc.
Máš tedy, po těch letech, nějaké „tajemství úspěchu“?
Mám, no. Prostě dělat dobrý písničky, kterým věříš, a vydržet. Hrál jsem v kapelách, na který nikdo nechodil. V polovině osmdesátých let, se skupinou Happyend jsme začali hrát koncert, kde bylo původně sto padesát lidí. Na konci jich bylo třeba pět a to tehdy chodili lidi na všechno. Já se konce koncertu ani nedočkal, prostě jsem vytáhl šňůru ze zesilovače a řekl spoluhráčům, že jsme sice kamarádi, ale že tohle nedám (smích). Ale tehdy jsme nic nevěděli, co máme hrát, co dělat. Asi to tak mělo být. Netrápím se tím, prostě nás nikdo nechtěl.
Proč myslíš, že se to o pár let později zlomilo?
Protože tady asi nebyly žádný takový obyčejný kapely, který by zpívaly o obyčejných věcech a vypadaly by jako trotlové (smích). Ale takový věci se nedají plánovat. Víš co, my jsme hráli blbě, já zpíval šíleně a jen se modlím, aby se třeba záznam z roku ´92 z Lucerny někde nevysílal (smích). Pak si pamatuju, že jsme vyhráli ceny jednoho hudebního časopisu, Album roku a Skupina roku. Jen jsme si říkali: „Proboha, za co?!“. Stejně jsem se nejvíc bál, že někdo třeba napíše, že jsme hudba pro fajnšmekry. To je zaručený způsob, jak tady kapelu zabít. To raději ať píšou, že jsme komerční sračka (smích)....
Album „Mňága a Žďorp - Takže dobrý“ vyjde v pátek 12. února. Křest CD proběhne v rámci tour hned několikrát a to nejdříve ve Zlíně (26.2.), poté následují Brno, Plzeň, Pardubice a konečně pražská Lucerna Music Bar (24.3.). Kompletní soupis koncertů najdete na www.mnaga.cz
