PETR FIALA z Mňágy BLOGUJE: Čestné hroby
Na benzince jsem si koupil cigarety, už zase kouřím, nebo co. Přes cestu Tesco, slunce zapadalo. Parkoviště plný na obou stranách, nadzemní i podzemní.
Uklidil jsem vypálené svíčky a zapálil sedum svojich, posbíral sirky po zemi a stál. Vždycky tady listuju vzpomínkama, chvilku se směju, chvilku je mi do breku, kéž bych uměl brečet jinde než v kině.
Vyšetřených deset minut uplynulo jako vždycky moc rychle, něco asi dělám špatně. Něco asi musím dělat špatně, když se cítím blbě, to dá rozum i cit.
Jdu dolů z návrší, kelímky odhodím do kontejneru se starými věnci, ruce vrazím do kapes. Měl bych si odpustit všechno, i to, že nebrečím, třeba mě to dojme a půjde to! Dělám, co můžu, říkám si, ale cítím, že vůbec nevím, co všechno můžu. Že jsem taky jen takový zajatec svých představ o sobě, tříska ve víru, zaseklej v minulosti.
Ve vývěsce pár obvyklých parte, koukám na fotky a říkám si: Co ty, byl jsi tady šťastnej? Koukám těm lidem do očí a snažím se přečíst nějakej příběh, hledám nápovědu. Jsou to fotky z občanky a na těch se nesmí usmívat, jak jsem nedávno zjistil u fotografa. Takže koukám, ale moc toho nevidím. Úsměv by byl lepší. I tady. Obzvlášť tady.
Vycházím branou, u které stojí nová velká černá cedule se zlatými písmeny, kterou neznám. Mám asi tři vteřiny na to, abych stihl být na druhém konci města včas a tak jdu dál.
Ale pak mi to nedá, vracím se a čtu: Čestné hroby města Valašské Meziříčí. No potěškoště! Zde leží okresní celebrity, rovnější mezi rovnými, vybráni okresní komisí....
Už jsem starej na výtržnosti, ve dvaceti bych počkal na tmu a vyřídil to raz dva. Já vím... kecám. Nechci už nic ničit, dokonce ani takovouhle blbost ne. Ale zuřím: Kde je můj fotr?! Ten nebyl čestnej nebo co? Kde je Jirka Šimurda?! Kde Jarda Čechura?! Všechny hroby jsou čestné! Všichni jsme si ve smrti rovni! Čtenář Blesku i profesor filozofie!
Krev mi pění v těle rozhodně rychleji než benzín v mý starodávný šunce, která zase nechce chytnout. Ale ne, je v pohodě, to jen já zuřivě startuju dřív než zhasne kontrolka čerpadla...
Odplazím se z parkáče, vyzvednu u školy dvojčata a ještě chvíli prskám: Chápete, kluci, taková povýšenost!!! Matěj se směje: Neboj, tati, my tě tam nedáme...
Už se taky směju, Díky, Matýsku, to bych fakt nepřežil! Zastavujeme pro šunkové závitky u dolního krámu. Koukám na vlídnou paní prodavačku ve firemní zástěře. Vypadá to, že už v životě nevykoná nic tak velkolepého, aby se ocitla na jakékoli podobné nafoukané ceduli. Dívám se na ni a vidím, jak je to jedno. Jak je důležitý život sám. Jdu se vybrečet za regál s rybičkama a je mi fajn. Žijme!
