PETR FIALA z Mňágy BLOGUJE: Hezkej rok
Zaplaťpámbu, že nám z toho zbylo pár dobrých písniček, které se staly trvalou součástí plejlistu a že nic úplně nepropadlo. On stage se prodalo skoro dva tisíce, což považuju za zázrak v době, kdy si každý může zdarma stáhnout, co chce, a kdy obchody a média zajímají pouze tisíciprocentně ověřená a zaručená jména, a novináři vám na rovinu řeknou, že už o vás letos psali v únoru, když jste vydali cédo, takže už o vás nebudou psát v říjnu, když jste vydali dévédéčko. Brnkni za dva roky, brouku! Tak jo, zavolám!-:)
Nedávno jsem bloumal po Praze a z nudy zapadl do Bontonlandu, kde jsem si připadal jak v Muzeu revolučních tradic nebo spíš U snědeného krámu... tedy v tom smyslu, že tam nikdo nebyl, regály byly prázdné, prodavači otrávení a atmosféra připomínala výprodej zbytků, které nikdo nechce ani za poloviční cenu. Rozhodně to nevypadalo na bůhvíjakej frmol, sukces, život či co. Někdy si říkám, že pohybovat se v hudební branži je úžasná škola pro život. Pak nezahynete ani ve vietnamské džungli, kdybyste se v ní náhodou nečekaně ocitli, protože si prostě nějak poradíte! Jste na to zvyklí! Nejde to tak, zkusíte to jinak!
Něco vyrobíte a chcete to prodat, abyste měli na složenky, jídlo, benzín a hypotéku a než se rozkoukáte, lidi si to vezmou zdarma a ještě vás označí za nedemokratického uzurpátora, když se vám to nelíbí. Svobodu, svobodu! No prdel..-:) Takže co... sháníte kamarády sponzory, ve studiu písničky točíte rychlostí zvuku, jezdíte na koncerty na kolobce bo nafta je drahá jak cyp, místo strun dráty z plotu, plakáty si nakreslíte sami vodovkama, šak hlásili, že letos pršet nebude... trošku jsem se rozjel.-:)
Možná je dobré čas od času se zastavit a vzpomenout si, proč jsme vlastně všichni začali hrát. Na základní potřebu sesmolit s kamarádama něco svýho, mít kapelu, být v kapele, užít si zvuk elektrické kytary z vrnícího komba. Na radost z dokončené písničky, kvůli které ani nešlo spát, na shánění desek, na pocity z prvního poslechu nového alba své oblíbené kapely, na radost, Radost! Samozřejmě je skvělý živit se tím, co vás baví nejvíc, ale myslím, že proto jsme v drtivé většině hrát nezačali. To přišlo samo a je to skvělý, tak jen se z toho nepodělat a užívat si to dál! Je to Boží!
My se začali hudbou živit v roce 1992 na podzim a tak jsme na řeči o krizi zvyklí. Prožili jsme a prožíváme svoji hudební kariéru pod praporem Krize hudebního průmyslu. Desky se neustále, co si pamatuju, prodávají míň a míň, hudba prý obecně lidi zajímá míň a míň, hudební vydavatelství, co si pamatuju, brečí neustále nad snižujícími se zisky, kluby končí, festivaly krachují... a tak nějak samospádem všechno pokračuje dál... a v pohodě! Už se tomu jen směju! Přestože se desky neprodávají, vychází jich čím dál víc. Přestože lidi prý na nic nechodí, festivalů je čím dál víc a lidí na nich hromady! Dokonce si můžeme dovolit vynechat letos s Mňágou ty největší, abychom se neproflákli úplně všude. I těch menších je dost! Vydavatelské firmy existují pořád a ty to fakt dělají jen pro prachy, takže v tom asi nějaký prachy budou, že? Jasně, některé kluby zanikly, ale vznikly některé nové. Stejně jako kapely. Atakdál... takže dost remcání, přátelé, jde se pařit!
Bude to hezkej rok! A příští taky. Budeme slavit pětadvacet let existence kapely. Takže co, jaká krize?!
