PETR FIALA z Mňágy BLOGUJE: Každej dělá, co umí...

Posledních šest týdnů jsme se potloukali po thajském ostrově Lanta a jen jsme zírali, co tu lidi umí. Naprostá většina z nich byla v pohodě. Přestože pracovali od rána do večera, abychom se my turisti měli dobře, na tváři měli úsměv. Byl to jiný úsměv, než servilní sluhovský výraz profesionálního pinkla, který si za rohem myslí něco o prdeli. Bylo to prostě milé!

Proti nim jsme byli všichni boháči z Boháčova. Jejich domy měly občas zdi jen z kusu koberce nebo taky žádné. V obchodech jsme občas překračovali děti spící na rohožce nebo jsme si kupovali jízdenku na loď a najednou nám došlo, že kancelář je vlastně čísi obývák, že jsme u někoho doma, že za papundeklem s reklamou na plavbu na ostrov Pi Pi je gauč, kde spí babička a jednoduchý sporák s jídlem v kastrolu.

Všichni mluvili legrační angličtinou, kterou jste se ale na všem domluvili a vše domluvené platilo. Bylo až tragikomické pozorovat nervózní běloby z Evropy, jak vyčkávají o půl deváté na pláži a půl hodiny v kuse rozebírají, jestli domluvený speedboat opravdu dorazí. Nebo jak lidi, kteří vydělávají za den víc než obyčejný Thajec za měsíc, zarputile smlouvají při nákupu už tak levného trička. Ale naštěstí ono pozitivní vyzařování fungovalo i na nás věčně uspěchané a zamračené. Vcelku rychle nás opustil věčný stres ze života pod věčným tlakem a přestali jsme se bát, že zase něco nevyjde. Zpomalovali jsme, až jsme se nakonec skoro zastavili.

Rozhostil se klid.

A PAK JSME SE VRÁTILI DOMŮ.