PETR FIALA z Mňágy BLOGUJE: Kočka
Kočku nechceme, s prodávajícím, budoucím bývalým majitelem baráku, nebyla kloudná řeč. Drtivou většinu času byl našrot. Spal v polorozpadlém křesle u krbu, rezavého kocoura na klíně. Chlupy všude, smrad taky. Prodej se táhl a vázl, majitel se střídavě probouzel z deliria a upadal do komatu, po ještě neprodaném domě chrápaly ožralé postavy respektive někteří naši budoucí sousedé, a na dvoře sněžilo na vystěhovaný nábytek.
Přicházely děti a vybíraly si drobnosti z domácnosti, které se jim líbily. Jejich rodiče si na sáňkách odváželi tu ledničku, tu mražák, komodu či skříňku. Ve světle těchto událostí jsem rezignoval na vystěhování kočky a spokojil jsem se s vynesením spícího exmajitele. A tak bylo jednoho dne v domě ticho a klid. A před domovníma dveřmi zírající rezavý kocour.
„Vysmaž, kočko", řekl jsem mu a lehce ho čutnul dál ode dveří. Urazil se a zmizel. Super! A je to! Paráda, šlo to samo! Ale než jsem se otočil a zavřel za sebou, kocour vystřelil zpoza rohu, prosmýkl se mi pod nohama a byl vevnitř. Do prdele! Hajzle! To je můj dům! Chvíli jsme hráli na babu a shodili pár pyramid z ještě neuložených knížek, než jsem ho vřeštícího vyhodil z baráku. To už se fakt urazil a týden se neukázal. Pak občas přišel, ale pohladit se nenechal. Koukal z povzdálí, a když jsem popošel metr k němu, poodešel metr ode mě. Takhle jsme spolu komunikovali celý první rok.
Přespával na seníku u sousedky, krmení nedostával, zjevoval se náhodně. Druhý rok už byl lepší. Musel jsem ocenit jeho schopnost přeprat v době mrouskání každého kocoura v obci. Měl roztrhané uši, vylámané zuby, občas dorazil potrhaný a od krve a dva dny v kuse spal. Tak to už jsem ho i pohladil a něco dobrého k snědku jsem mu dal. Choval se dál docela odtažitě, ale přece jen občas zavrněl, a otřel se mi o manšestráky.
Zrovna jsem byl na zkoušce, když volala Zuzana: "Přijeď, s kocourem je zle!" Položil jsem kytaru a mazal. Sám jsem čuměl, jakej mám strach. Kocour ležel bezvládně na trávníku, nad ním Zuzana a doktor, který byl náhodou ve vedlejším baráku u koní. Kocour prý přišel tak, že předníma packama vylezl nahoru na plot a žuchnul na druhou stranu. „Má rozdrcenou pánev, asi ho někdo přejel nebo zbil. Doporučuju utratit hned, ať se netrápí."
Hladil jsem toho domláceného bojovníka. „Je nějaká jiná možnost?", zeptal jsem se. „Jo, strčte ho do kůlny, krmte ho, třeba to přežije a uzdraví se. Za dva za tři měsíce se kdyžtak uvidí, jestli bude chodit. Ale já bych ho odpíchnul. Koupíte novou kočku, co s takovou?"
V zahradním domku strávil kocour skoro čtvrt roku. Vykrmoval jsem ho luxusníma kočičíma konzervama z Teska, pravidelně mu vynášel příšerně páchnoucí kadince, udržoval v misce neustále čistou vodu a povídal si s ním. Pak jsem ho vypustil ven. Zdaleka už nebyl tak rychlý a držel se teď skoro furt u domu, ale jinak byl jako dřív. Pral se dál a mně dělalo velkou radost, přikrást se ve tři ráno potichu za dvojici proti sobě načepýřených syčících kocourů a toho cizího odpálit březovou metlou do trnitého keře... No, v duchu fair play to tak úplně nebylo, ale slabším se pomáhat může! Přece!
Pak ještě přišel o oko. Z úcty ke starému kamarádovi vás ušetřím podrobností. Byl to ale blbej den, když jsem ho odvážel spícího po narkóze v krabici s hlavou postříkanou zelenou dezinfekcí... Zahradu už neopouštěl. Ze rváče a milovníka se stal veterán vyhřívající se na sluníčku.
Někdy na podzim jsme se odpoledne vrátili z koncertu a na terase seděli kocouři dva. Úplně stejní rezaví kocouři. Mladej a starej. Jen jsme zírali... ale až tak moc jsme se nedivili. Mladej už zůstal. Neustále se držel vedle starého. Postavil jsem jim boudu na zimu, ale většinou spali pod terasou přitisknuti k sobě.
Přišlo jaro a starý kocour už dál nemohl. Jednoho dne přestal jíst a pít a jen ležel. Odvezl jsem ho do veterinární ordinace k manželům Korvasovým. Divili se, že ještě žije. Odebrali mu růžovou krev, mluvili o zničených játrech a silných antibiotikách, ale bylo jasné, že tentokrát už to nepůjde. Šel jsem ještě na polikliniku do laboratoře nechat udělat rozbor krve a do kolonky jméno pacienta nadiktoval Šmudla Kočkin. Za dvě hodiny jsem si přišel pro výsledky. Sestra se zeptala, jestli to zvíře stále žije.
Vrátil jsem se do ordinace a držel kocoura za tlapku, když dostal injekci. Bylo to fakt kurva blbý! Nedalo se nebrečet. Pohřbil jsem ho v rohu zahrady k ostatním nocležníkům, morčeti, ptáčkovi a želvě.
Mladej kocour u nás zůstal i dál a my jsme moc rádi. Je to zvláštní kočka. Když jdu večer se psem na louku, jde s náma kousek za náma, a když se vracíme, vrací se taky, kousek za náma. Když přijedu v noci z natáčení Ladí nebo ze zkušebny, přijde mi naproti a doprovází mě domů. Ale pohladit se nechá, jen nanejvýš opatrně, a když mu otevřu bránu, nikdy jí neprojde a raději sám vyskočí na plot, balancuje na plaňkách a přeleze si, kudy chce. Něco na tom je.
Teď, když tohle dopisuju, na střechu sousedovic garáže vyskočila jiná, další rezavá kočka. Trochu kulhá. Fakt. Nekecám.
1. blog Petra Fialy: Velikonoce
