PETR FIALA z Mňágy BLOGUJE: Křtiny 2
V šatně jsme si před koncertem povídali o svých kapelách, o producentech. Čechomor zkouší udělat další desku v Americe, Neky říká: "My asi pojedeme dělat další desku na Mars" a chlámeme se... obvyklé muzikantské vzdušné zámky, ale nemít je a nejít za nima je poloviční smrt.
Pokud kapelu přestane spojovat touha dělat furt tu nejlepší hudbu na světě, je po všem! Na koncertě Franta zazpíval stejně jako na zkoušce - bez jediné chyby, naplno, paráda. Aji jsme zatančili, dva staří motáci, no hrůza.
Další křest v Herálci a kmotra Jana Zelenková coby zástupce ohroženého a hájeného (tedy aspoň naší kapelou) lidského druhu - pořadatelů. Dobře, polovina z nich jsou poloviční blázni, ale to my taky! Co bysme si bez nich počali?! Jasně že pro ně i pro nás je to i byznys, ale bez nadšení, srandy, tolerance a pochopeni druhého se to změní v jen byznys, a to je nuda! S Janou se známe už dlouho, je to milá a skromná bytost, která tak úplně nevyhledává světla ramp, ale křtu se zhostila se ctí. Dokonce i něco milého řekla do mikrofonu, což vůbec nechtěla. Tenhleten druh studu je ale opravdu v pohodě...-:) Tak zase v Herálci za rok!
Herálec leží uprostřed nádherné Vysočiny, tak jsem ráno vstal dřív a na další koncert vyrazil pěšky po rozpadlé asfaltce protínající lesy směr Hlinsko. Kapela mě za pár hodin dojede a já si budu moct užít sluníčka, větru, chůze, svobody, přemýšlet si jen tak a hlavně - kochat se! Kurňa, žiju!!! Jeli jsme ten den do Tábora a mě při chůzi napadlo pozvat za kmotra Zdeňka Kadlece z táborské kapely Pleas The Trees, veselého rozpovídaného chlapíka, který už párkrát dorazil na naše minulé táborské koncerty. Známe se z Ladí neladí a tak nějak ta známost pokračuje.
Nemaje jeho číslo, zavolal jsem Vaškovi Havelkovi aka Selfbrush, že bych potřeboval mluvit s tím lehce ukecaným kytaristou, co hraje v PTT. Vašek povídá: "Jo jo, hned ti ho dám, stojí vedle mě, zrovna máme zkoušku." Na křtu měl Zdenda buřinku a rozvětvenou oslavnou řeč, ve které několikrát zdůraznil nesmírný význam a obrovskou hodnotu naší skupiny. No, nebylo to špatné! -:)
Po koncertě jsme při povídání hráli hru, kdo toho druhého už nikdy nepustí ke slovu. Hra spočívá v přesném vystihnutí okamžiku, kdy se ten druhý, který zrovna mluví, bude muset přece jen nadechnout nebo napít piva nebo potáhnout z jointa, a v tu chvíli převzít řeč a mluvit a mluvit a mluvit... samozřejmě, tahle hra se nijak nevyhlašuje, rovnou se jede!
V Hodoníně jsme nekřtili a v druhý den jsme jeli téměř přes celou republiku do Kadaně. Měli jsme ten den nějaké husto v kapele, tak jsem seděl na kraji pódia sám a sledoval Tonyho a Garáž, která hrála před náma, a bylo mi teda fakt smutno. Pak jsme začali hrát a já neměl na nějaký křest ani pomyšlení a najednou mi došlo, že jsem pěknej vůl, že si takhle kazím den, a myslím zas jen na ty svoje sračky a že když to projedu teď, tak mě to pak bude mrzet, tak jsem mrknul pod pódium, kde stál Pavel Kostrzewa, fanoušek, který se narodil ve stejný den a rok jako já, se kterým si píšeme sms o Vánocích a víme o sobě, ale jinak se vidíme jen v Kadani nebo nějak náhodně, a pozval jsem ho na pódium. Měl na sobě tričko Rainbow a já zrovna četl v autě knížku o Ritchie Blackmoreovi, takže dobrý. Pavel byl překvapený, ale zůstal přirozený a svůj a měl radost! Já taky!
Vždycky když se octnu v Havířově, je to jako bych se propad dírou v čase do druhé půlky osmdesátých let. Tehdy jsme do Města uschlých květů jezdili o víkendech s Martinem Knorem a dalšími kumpány z Valmezu za Bobešem, Danou, Eskimem, Jonštou, Klecem, Danem V. a ostatními do mysteriozního zchátralého zámečku
na okraji Betonu, kde měl Bobeš a jeho kapela klasickou plesnivou zabedněnou zkušebnu. Sešli jsme se v pátek v noci, dostavil se kdo měl čas a chuť, vybrali jsme si, kdo na co bude hrát, někdo se vytáhl s riffem, někdo s kouskem textu na účtence z hospody a už to jelo. Nahrávali jsme na dva kotoučáky písničky, které jsme rovnou psali. Do neděle do večera, kdy jsme posledním vlakem odjížděli, jsme měli hotové někdy dvě, někdy tři. Říkali jsme si Rytmická mládež nebo někdy Konstruktivní pesimisté, a měli jsme z toho prdel. Když bylo písniček dvanáct, vydali jsme si na kazetě "desku" - pro sebe a pro kamarády. Hlavním motorem a organizátorem byl Bobeš, báječný basák z punkového Radegastu, spolehlivý, citlivý a vždy odhodlaný nevzdat nic! Kmotr z nejbližších, přestože jsme se neviděli pořádně už roky. Tak to chodí... A v noci mi Bobo povídá: „Ty vole, já už skoro nepoznal, že tamto jsou bicí... do prdele! Kde mám basu?!"
Žákovic open je slovenský letní festival, který pořádá Yxo z Hexu, a my hráli na jeho jarní zmenšené klubové verzi v Bratislavě. V šatně hromada slovenských muzikantů, Jano Kuric, Hexáci a různí jiní a mezi nima Whisky ze Slobodné Európy. Měli jsme Slobodku nedávno v Ladí a bylo to pro mě obrovské příjemné překvapení, tak dobrou a autentickou kapelu jsem neviděl roky. V paměti stále ještě mám, jak si v šatně na festivalu v Děčíně v roce 92 bezostyšně perou jehly do žily a válejí se po zemi, fakt hnus. Vím o jejich metadonových léčbách, totálně ztracených rocích, o odjezdech do Indie a návratu opět k heroinu... Neřek bych, že jsou ze všeho tak úplně venku, ale hrdost a sebereflexe už tam zas je.
A Whisky je fakt Kapr (jakože borec, jo?). Taky se roky věnoval chlastu, ale je to pryč. Miluje lítání, a tak se stal pilotem. Lítá s kámošema nad Slovenskem, když hrajou v Popradu, tak si tam zaletí a chce se udělat zkoušky na normální boeing, vraj kamarát má dáký čártr... Pral do mě všechny ty detaily a mně se to líbilo: Už je mi taky jasný, jak čas rychle uteče a jak je důležitý věnovat se plnění snů. Plnit povinnosti je proti tomu brnkačka. Povídám: "Pojď, pokřtíš nám desku, jo?" "Cože? Jasné!"
Po strastiplné pouti jsme se druhý den ocitli ve Vlachově Březí před nejnižší návštěvou od roku 1991. Po jedenácti stovkách řvoucích lidí v Praze vypadalo padesát nadšenců v diskotékovém sále opravdu drsně. Ale co, přišli na nás a my si to užijem jako dycky! Kytaristi lítali mezi publikem, lozili jsme po bednách skoro jako Iggy, dělali jsme opravdu děsné kiksy a měli z nich srandu. Kmotr opět zásadní - náš dlouholetý zvukař Franta Bača, bez kterého si Mňágu nedovedu představit a jehož názor je pro mě stejně důležitý jako názor kohokoli z kapely. Prožili jsme spolu hodně, dobré rozhodně převažuje! Aspoň doufám... Křtícím médiem byla jeho náhradní krev - fernet, lak na rakve. Po koncertě jsme se dobře zrubali, co už?
Následovalo pár koncertů bez kmotrů. Buď se nenašel vhodný adept nebo jsme hráli zase v Praze nebo ve Zlíně, kde už jsme křtili, až jsme se ocitli v Krnově. Po fantastickém mezipřistání v supr pizzerii Rýmařově, kde jsme prožili bouřlivé hokejové vítězství nad Švédem - vyrovnání 7 vteřin před koncem, kdy jsme ječeli a skákali a objímali se a vykouřili jsme Karlovi všecky cigarety a pak nájezdy, kdy jsem viděl rozdíl mezi vůli a strachem, a výjimečně byla vůle na naší straně... - tak po téhle kráse jsem se už moc těšil na Ivánka Gajdoše z Bratrů Orffových nebo z Posledního výstřelu, kapel, které obě považuju za jedny z nejlepších, co tu jsou.
Bingriwingri, první a zatím poslední album Orffů, jsem si pouštěl každý den ráno v 6, když jsme točili Dutý ale free a já musel ve studiu vstát a chodit s Jonášem spícím v babyvaku. Absolutně mě to vždycky naladilo. Krása čistá. Ivánek si připravil Ne, teď ne a Plíhalovu Kde jsou a bylo to úžasný!!! Po hraní jsme se spolu zdunili v sedačce v šatně a povídali si o všem. Připadal jsem si, že mám dalšího bráchu, někdy mladšího, někdy staršího.
San Piego a vystoupení na zvláštním místě - v třetím patře nového supermoderního nákupního střediska. První koncert nějaké kapely v tomto zatím poněkud sterilním megaprostoru. Inu, jak už ale víme, sterilitu nejlépe odbourávají emoce, takže jsme se do hraní pustili jako bychom hráli v zakouřeném rokáči a lidi se přidali a bylo to fajn. Kmotrem se po společném rozhodnutí stal Martin Matula, náš snad nejoddanější fanoušek, který má už desítky podpisů, všechna alba, trička atd, všechno dvakrát. Je z Hradce a viděl nás tak stokrát. -:) Neřekl jsem mu to předem, abych ho nerozhodil a aby si to překvápko víc užil. A to jsem nevěděl, že má ten den narozeniny! Když se konsternovaný Mates octl na pódiu, nezklamal, popřál albu a nám jako profík, i když hlavu si moh ukroutit. A já si užil, když jsem ho po koncertě poprosil o kmotrovský podpis na křtící vinyl.
Poslední křest proběhl symbolicky ve Valmezu, kde se otevíral opravený amfiteátr, původně letní kino, kde jsem kurňa něco prožil. Z naší strany to byl koncert plný emocí, zrovna teď v kapele něco řešíme, ale než to vyřešíme, tak o tom nechci mluvit. Za kmotra jsem chtěl Karla Prokeše, našeho prvního manažera, naši dobrou vílu v začátcích kapely, zakladatele Valašského špalíčku, vynikajícího fotografa a dlouholetého šéfa meziříčského M klubu. V publiku zasedla moje maminka, aby se podívala kam to dotáhl její nezdárný syn, vedle seděla moje sestra s chlapem, byl tam i můj nejstarší syn Hynek... hrát doma je teda fakt mazec! No, Karel přišel, promluvil docela obšírně, jak je jeho zvykem - začal šedesátými roky a já se jen modlil, ať sedmdesátky a osmdesátky proboha přeskočí... - ale pak jsem si uvědomil, že je vlastně dobře, když se některé věci a někteří lidi nemění. A že to tak má být.
Takže dobrý bylo pokřtěno mnohokrát, vždycky to bylo fajn, nikdy to nebyl trapas, pokaždé to bylo jiné a už to stačilo. Budeme muset natočit něco dalšího... asi.-:)
