PETR FIALA z Mňágy BLOGUJE: Leden za kamna vlezem!
Jinou perspektivu už jsem potřeboval jako prase drbání. Leden a únor má kapela volno, ve kterým chodím do zkušebny psát nový písničky. Obrovsky mě to baví, mám na to čas, nic mě netlačí, jen potřeba zhudebnit ještě pár textů, zkusit vymyslet, co ještě nikdo na světě nevymyslel!
Často jen čumím a čekám, až něco přijde, nebo si něco pouštím furt dokola, až mi do hlavy vleze úplně jiný motiv. Hodně mažu, často je to frustra jak sviňa, ale radost z občasných okamžiků, kdy se něco spojí a něco vznikne, hravě překryje hodiny tupého čumění a pocitu prázdnoty. Když se něco dobrýho podaří, dám volume doprava a klidně si to pustím padesátkrát za sebou! Jóóóóóóóóóóóóóóóóóó!!!!!!
S domácím nahráváním jsem začal už dávno, v půlce osmdesátých let. Úplně první mašina, kterou jsem měl, byl kotoučovej magnetofon Grundig, kterej jsem koupil za dva tisíce československých socialistických korun od nějakého chlapa z Kopřivnice, kterej jezdil makat k rudejm bratrům do Číny a přivez si to heblo odtamtud. Dodneška nechápu, proč nevyužil totální nepřítomnosti podobných přístrojů v ČSSR a nechtěl po mně adekvátních dvacet třicet tisíc korun, ale že mi s úsměvem řek: Mě to vyšlo na tolik, takže tolik po vás chci! Ještě jednou mu tímto Děkuju!
Přivezl jsem přístroj domů, zapojil, vytáhl ze šuplíku nějakej text a během deseti minut vymyslel a nahrál písničku A ty tam, která je na Made in Valmez. Jedna stopa kytara, ke které jsem na druhou přitocil zpěv. Znělo to, s prominutím, bezvadně!
Totálně mě to nadchlo, že si vystačím sám a nemusím čekat, až někdo dorazí na zkoušku a něco vymyslí. Často jsem taky neuměl svou představu ostatním dobře popsat, a spíš jsem věděl, co nechci, než co chci do písničky dát. Po kamarádech jsem posháněl ohraný pásky a točil a točil. Všechny ty jejich Rainbow a Zeppelíny jsem přehrál svým kvílením...
V boudě u nás na zahradě mělo zkušebnu Slepé střevo. Byly tam všecky nástroje a já sotva dolez z práce, zapad dovnitř a vylez až pozdě v noci.
Neumím hrát v podstatě na žádný nástroj, ale nebojím se! Co si myslím, že v písničce má být, dokážu aspoň naznačit. I když rytmy často klopýtají jak maratónci před cílem, opravdickej bubeník se dovtípí, jakou má autor představu. Taky kytaristi dokážou ze změti stop vytáhnout to podstatné.
Navíc jsem si zpočátku točil všechno pouze pro sebe a pro úzký okruh kamarádů, kterým jsem občas pustil nějaké hudební vzorky, takže bylo jedno, že je v jedné písničce pět kytar a v druhé bicí nahrané na skleničky na víno z vánoční soupravy mejch rodičů. Jednou jsem si v práci, myslím, že jsem tehdy zrovna krmil krávy, šikovně přeházel směny, a ze zkušebny jsem tři dny v kuse nevylez, jen jsem hrál a nahrával a šel se ven vyčůrat do tmy a šel hrát zpátky a spal stočenej kolem bubnu. Musím dodat, že zkušebna měla z důvodu odhlučnění okna zacpaná starejma slamníkama a když se zhaslo, byla v ní absolutní tma. Ztratil jsem pojem o čase... jen já a hudba, majgad!
Kotoučák byl výbornej, ale možnosti měl omezené. Vlastně se dalo jen nahrát něco na jednu stopu, pak ji pustit a přihrát k ní něco na druhou stopu. Takže na druhé stopě byly dva nástroje. Ta se dala pustit a přihrát k ní zpátky na tu první třetí nástroj. To už byly tři nástroje... Tak se dalo pokračovat donekonečna, dokud hudbu nepřekryl milosrdný šum.
Začal jsem se pídit po nějakém vícestopém přístroji a objevil svět čtyrstopých kazeťáků značek Tascam a Fostex. To byl už luxus neskutečný! Nahrávky se daly míchat! Pak přišel první komp Atari 1040 FM a program Cubase, ze kterého jsem přešel na Apple a Digital performer, kterej mám furt, akorát apgrejduju, jaxeříká. Na tom už se dá udělat profesionální nahrávka, i když já to pořád používám spíš jako ten první magneťák na záznam momentálního rozpoložení, abych tak řekl.
Dokonalý zvuk mě nezajímá a technické možnosti využívám tak na dvacet procent. Ale je to pro mě ráj! V kompu mám hromady synťáků, bicí, efekty, smyčky. Všechno se dá používat víceméně intuitivně, což mi naprosto vyhovuje, protože návody fakt nečtu. Přijdu, zapnu všechny ty boží krámy a vůbec nevím, čím začnu a pak nějak začnu.
Píšu toto všechno na ostrově Lanta, je devět večer a furt necelých třicet stupňů. Metr ode mě se kývou palmy, chodíme pouze bosky a že bych si do deníčku psal nějaké nové texty, tak to mě ještě nenapadlo!
Jo, jo , jo! Změna je život, říká přísloví...
