PETR FIALA z Mňágy BLOGUJE: Mně všechno dvakrát!!!
Okamžitě jsem si taky vzpomněl na svého otce, který, pokud už něco rozjel, tak to stálo za to. Když jsme zavařovali okurky, nemohli jsme vyrobit nějakých třicet čtyřicet sklenic jako všichni sousedi, museli jsme jich mít aspoň sto padesát! Rodiče si vzali dovolenou, po domě stály obrovské hrnce s vodou, ve kterých plavaly malé okurčičky, z nichž každou bylo nutno vzít do ruky, pečlivě odrbat kartáčkem a přehodit do hrnce s čistou vodou. Tento proces se opakoval několikrát, dokud nebyly okurky dočista do čista. V kuchyni stál na plotně zavařovací plechový hrnec, který vypadal jak časovaná puma z první světové války, kouřící těsně před výbuchem. Podlahy byly mokré, dospělí tahali hrnce, sklenice, vaničky s okurkama, děti seděly na štokrlátkách a čistily a čistily.
Pokusy o vzpouru byly marné a jaksi nepatřičné. Dům byl zasažen okurkovou pohromou a bylo jasné, že se musíme přebrodit do lepších časů, i když při pohledu na spoušť všude okolo vůbec nebylo jasné, jak by se nám to mohlo podařit. Vyklízet ve sklepě regály na okurkové zásoby byla práce za odměnu! V tichu a tajemství sklepních místností naplněných vším možným, co by se ještě mohlo někdy hodit, bylo možno se na chvilku zašít, přečíst kus nalezené knížky Jacka Londona, sestavené ze starých časopisů, prozkoumat nekonečné množství šuplíků plných starých krámů, rozložit a složit rybářské pruty, vyzkoušet na dveřích nebozízek, ochutnat předloňské marmelády, rozhrabat klacíkem hromádku myších hovínek a v poslední chvíli, když už bylo slyšet dupání kroků po schodech, rychle rukávem omést vyklizené regály a naházet na ně voskovaný papír.
Večery byly ale příjemné. Seděli jsme společně u televize uprostřed sladkokyselého puchu, koukali na černobílou obrazovku a na plotně pobublával poslední hrnec toho dne. Maminka si šla zakouřit na balkón a tatínek usínal v křesle. Po třech čtyřech dnech hektického pinožení nastal opět blahodárný klid - dokud si otec cestou do práce nevšiml na trhu meruněk (kompoty, džem), dokud nedozrály rybízové keře (marmelády, v horším případě šťávy pasírované přes bílé plátno) a několik jabloní (opět kompoty) nebo dokud mu kamarád v práci nenabídl recept na domácí tlačenku či paštiku.
Na paštiku si pamatuju docela dobře. Nejprve o ní otec začal mluvit. Několik týdnů vedl při každé příležitosti chvalozpěvy na přednosti a výhody domácí paštiky. Přece už nebudeme jíst ty nechutné blafy v konzervách, ve kterých je semleto bůhvíco! Dopodrobna nám ozřejmil, z čeho se taková domácí paštika skládá, každou její součást oslavil zvlášť, promluvil o ctihodných a důvěryhodných lidech, kteří už dávno nejí nic jiného, až bylo v určitém okamžiku absolutně nezbytné všeho nechat a vrhnout se po hlavě do výroby onoho skvostu! Samozřejmě - nejlépe by bylo koupit půl kila masa a ingredience a udělat si vzorek a zjistit, jestli výsledek je vůbec To Ono! To však bylo něco, co tatínka prostě nikdy nenapadlo! Neváhal, věřil! Plamenně promlouval k nám, melancholickým nevěřícím, kteří viděli jen spečené kastroly a zaneřáděnou kuchyň. Maminka většinou říkala: "Mirku, prosím tě..."
Otec nakoupil deset kilo hovězího masa, věnec cibule velikosti traktorové pneumatiky, svazek česneku, vědro hořčice a igelitku s různým kořením. Maso dlouho vařil, smrdělo to u nás jako v masném krámu. Vypůjčil od souseda speciální mlýnek na maso, který se zadrhl po deseti minutách. Jakýmsi zázrakem za velkého hekání a funění maso umlel na našem předválečném strojku. Vznikla hora mletého vařeného hovězího, do které otec vmísil litry hořčice, nakrájenou cibuli a vše ostatní. Maso ztratilo barvu a hmota chuť. Zírali jsme na světlehnědou maketu Řípu na našem kuchyňském stole. Připravené vydrhnuté sklenice čekaly na naplnění a zavaření. Hmota se vzpouzela jakýmkoli pokusům o dochucení. Nakonec otec v zoufalství nařídil umlít tři kila nakládaných okurek, aby pokrm - cituji "odlehčil a rozjasnil". "Je to kyselé," řekla maminka.
Já ochutnal jen trošku na špičce příborového nože - něco mezi kytem, sádrou a rozvařeným myším kožíškem. Chuchvalec se nedal polknout. Nakonec bylo naplněno a zavařeno něco kolem padesáti sklenic, které byly částečně uloženy do zapomenutí zadních regálů temného sklepu, odkud byly po několika letech vyhozeny do popelnice, částečně rozdány rozsáhlému příbuzenstvu, kde je, myslím, postihl podobný osud.
Poslední velkou akcí byly borůvky. To už jsme byly my děti dospělé. Otec pojal podezření, že vrchol Radhoště je obsypán borůvkami a že je třeba neprodleně vyrazit a trhat a trhat! Borůvky jsou zdravé, drahé, vynikající chuti a my jich budeme mít kýble! Uděláme marmeládu i šťávu i knedlíky! Zatelefonoval na rodnou Hanou a povolal posily. Přijel jeho stejně starý bratranec Pepík a jeho syn, dospělý chlap. Přijeli vlakem navečer, poseděli jsme, ráno prvním autobusem vyjeli na Pustevny a rozběhli se k borůvkám.
Už v autobusu jsme byli předmětem nevídaného zájmu. Otec a jeho dva kumpáni v modrých montérkách, ověšeni žlutými a červenými kýbly už od Dolní Bečvy vyhlíželi modré lány. Já a sestra Hanka jsme udržovali rozpačitý odstup. Lidé v turistickém a s batůžky se pochechtávali a kroutili hlavami. Ti tři Hanáci to snad ani neviděli - měli v hlavě jen jedno: Borůvky! Na hřebeni mezi turistama naše popularita ještě vzrostla. Lidé nevěřícně pozorovali běhající muže v montérkách, jak kmitají od jednoho okraje lesa ke druhému, jak vkleče zkoumají borůvčí, nádherné, sytě zelené keříky s tuhými drobnými listy, kterým k dokonalosti chyběly jen modré kuličky plodů. Se ségrou jsme se trhli a na jednom obzvlášť nepřístupném místě se nám podařilo získat dohromady osm malých vyschlých borůvek, které jsme po chvíli váhání snědli.
Když jsme se vrátili na hřeben, zjistili jsme, že otec s parťáky je v čudu. Neměli jsme skoro žádné peníze - všechno vzal otec prozřetelně k sobě, mobily nebyly, tak jsme sjeli lanovkou do Ráztoky a vydali se do Frenštátu na nádraží a vlakem se dvěma přestupy domů. Hladoví, žízniví a utahaní jsme šli podvečerem domů, kde už otec vysedával s oběma Pepíky na zahradě ve stínu a s lahvinkou bílého. "Kde jste?" volali na nás. "To bylo přece hned jasný, že tam nic není! My hned odjeli. Co jste tam, proboha, dělali tak dlouho?!"
Otec už je dávno na pravdě Boží a já už mám zavařovací hrnec dávno svůj a jsem na něj pyšný! Okurky peru v pračce, supr, supr, supr!!! Samozřejmě jsem se velmi poučil z pozorování oněch drobných veselých katastrof, které se prořítily kolem mě a kterým se říká život. Ale někdy je veškeré poučení marné. Je třeba osahat si věci sám!
Takže když nám včera odpoledne pan Divín dovezl z pily objednané borovicové trámy na zahradní sezení, poněkud jsem zbledl. Tohle jsem si fakt objednal? Není toho nějak mnoho? Ježíš, to je ale krásné dřevo, a jak voní... Zuzana se zeptala: "Očekáváš útok Vikingů a budeš stavět palisády? Nebo zboříme dům a postavíme srub? Nebo?!" Poskakoval jsem po kládách a pokoušel se pohnout aspoň tou nejkratší. Nehla se ani trochu... Ale co, takovéhle úchvatné borovice přece nenechám ležet na pile!
- PETR FIALA z Mňágy BLOGUJE: Mně všechno dvakrát!!!
