PETR FIALA z Mňágy BLOGUJE: Vítejte v realitě

My měli vyprodáno dva roky v kuse, stejně jako spousta nám podobných kapel, které do té doby hrály jednou měsíčně. Vnímám tu dobu dnes mimo jiné jako otevření stavidel, kterými se k nám přivalily všechny knihy, desky a filmy, které jsme předtím museli pracně shánět, kopírovat, půjčovat si mezi sebou, pašovat ze Západu, kvůli kterým nás vyhazovali ze škol, někdy i ze zaměstnání. A najednou na Strahově hráli Stouni a v obchodech měli desky všechny.  Bylo to boží!!!

Dnes už je to zase jinak. Michal David rules ve Sportovní hale, my se zase motáme po klubech, nám podobné kapely, pokud přežily, tak taky. Kdo by věřil tomu, že Olympik se v roce, tuším, 1992 na nějaký čas rozpadl pro nezájem publika. Že na Elán v tom samém roce přišlo do Paláce kultury 17 platících... Dnes jsou zase hvězdy plnící haly, přežily nájezd barbarů, a zúročují svou dlouholetou práci, přes kterou se po Listopadu převalila vlna Nové vlny.

Nemám proti nim lautr nic, některé písničky Olympiku a Elánu považuju za opravdu skvělé a dokonce ani nenadávám na Michala Davida jako téměř každý z hudebníků, mezi kterými se pohybuji.

Zmiňuji se o tom všem opravdu jen z důvodu odlišného vnímání reality, které jsme v tu dobu měli. Pro nás paráda, pro ně pohroma. Všichni jsme se smažili na jedné pánvi, nás to hřálo, je to pálilo.

Každý má dvě kamery, kterými tu svou realitu natáčí a které začínají fachčit přesně v okamžiku, kdy ráno otevře oči. Každá realita je jedinečná. Všechno záleží na kameramanovi, rozumíte? -:) Jaký prostor si vybere, jaký opustí, jaké dialogy použije, jak moc zaostří, kolikrát zkusí opravit nepovedený závěr, jaké herce obsadí do souvisejících rolí... Na kom jiném by to bylo? Na nějakých neviditelných manipulátorech? Na prohnilých politických stranách? Na přísné paní učitelce? Na těžké době plné krizí? Zase nějací tajemní Oni, kteří můžou za to, že se na náš film nedá dívat?! Kokeš! Kokeš! Kokeš!

Nikdo z výše zmiňovaných kameru nedrží, možná může tvořit kulisy, možná soundtrack, ale nic víc. Za svou realitu musí být tedy odpovědný každý sám - vychází mi z toho jediný možný závěr. Nic složitýho, nic novýho, nic populárního. Nic není na koho svést - pouze na sebe - na režiséra vlastního filmu.

Klidně můžete být buran jak noha uprdelený celý život ve Stokrát zlámané dolní lhotě, který nikdy neviděl ani jeden film od Felliniho, neví, kdo je Kafka, neslyšel v životě nic od Nicka Cavea a je mu to ukradené. V pohodě - pokud se vám líbí film, který svým životem natáčíte, máte vyhráno! Máte Oscara!

Když jsem dnes zapnul komp, abych vás oblažil tímto zde, trkla mě do očí hlavní zpráva o dvacetiletých trestech pro žháře z Vítkova. Naprosto s trestem souhlasím, o tom žádná. Viníky považuju, slušně, řečeno, za bezohledné tupce. Mohli si vybrat svou realitu, tak ji mají. Ráno otevřou oči a dvě kamery se zapnou...