PETR FIALA z Mňágy BLOGUJE: Vlaky
Kdo má naraženej kotník, kdo cítí důvěru trenéra, pár odvážných prohlášení ve stylu Cítíme se na vítězství, která budou zítra nahrazena titulky Musíme to hodit za hlavu, sezóna je dlouhá... Ale nemůžu se začíst. Koukám z okna na staré známé trati číslo 270 z Hranic na Moravě do Prahy. Srnky na polích, neuvěřitelně zabordelené zadní dvorky domků u trati, krajina se míhá uprostřed střední Evropy...
... úžasná zákoutí meandrující řeky mezi Zábřehem a Českou Třebovou, kde není ani stopa po telefonním signálu, malé přístavy na Labi, rovina u Kolína-:), pomalý příjezd do Prahy přes Libeň na Hlavní nádraží. Ale zatím jsme teprve v Mohelnici a na tohle všechno se můžu těšit. Vlaky jsou prostě skvělé.
V jednom vlaku jsem zapomněl svou první kytaru, červenožlutou Irisku. Našel jsem ji na prošlapané podlaze vagónu na přepravu kol a zavazadel.
Tři dny jsem v patnácti cestoval s rodičema vlakem do Bulharska. Vyhazovali jsme oknem bonbóny mávajícím rumunským dětem, zkušení chlapi kšeftovali s lahváčema, cizí lidi spolu hráli karty. V noci jsme si hlídali boty a někdo z vagónu byl vždycky vzhůru. Občas totiž rychlík zastavil mimo stanici, nastoupilo pár domorodců smluvených s osádkou vlaku, kteří pročesali spící vlak a zase vystoupili. Zpoždění v Burgasu bylo 16 hodin.
Z toho samého Burgasu jsem po pár letech vyrazil domů sám jen s lůžkovou místenkou za pár korun, ale bez jízdenky za pár tisíc. V noci mě vyhmátl průvodčí. Dělat blbého mi vydrželo dýl než jsem čekal, takže jsem se radoval, že přejedu celé Bulharsko. Průvodčí po mně chtěl pas. Už jsem mu ho skoro dával, když se z jednoho kupéčka vynořila rozcuchaná hlava nějakého cizího člověka:"Nedávej, už ho neuvidíš." Nakonec jsem z vlaku vyskočil až nad ránem v pohraničním městě Ruse, kde už na perónu čekala bulharská policie. Vzal jsem to druhou stranou a kolejištěm mezi jinejma vlakama jsem zmizel. Stopem jsem se dostal až do Brna, totálně bez koruny, hladový, žíznivý a opálený. A šel jsem rovnou na nádraží a třema spojema jsem se pohodlně a zdarma dopravil domů. Jen jsem vždy před nástupem do vlaku vyhledal průvodčího a ozřejmil mu svou situaci a poprosil o odklad zaplacení jízdného. "Ale samozřejmě", řekli všichni. "Jen si zdřímněte."
Životní jízda prázdným vlakem z Veselí nad Moravou po koncertě Vladimíra Merty, který mi změnil život. Pochopil jsem tehdy, že se přede mnou otevírá nekonečná a nádherná Krajina hudby a doslova jsem řval nadšením - do tmy z okna svištícího vlaku...
Taky jsem neustále jezdil načerno, protože jsem byl věčně bez peněz. Buďto jsem se neustále vlakem přemisťoval, hlídal si, kde je průvodčí a unikal tak dopadení, nebo jsem se zabarikádoval na záchodě a spolíhal na to, že mi to prostě projde a že pak nějak uteču. Jednou jsme s kamarádem utíkali skrz celej zamčenej ruskej rychlík před vzteklým průvodčím než jsme narazili na snad jediné odemčené dveře ve vlaku, skočili na kolena do štěrku a mazali do tmy.
Nebo neuvěřitelný courák z Ostravy střed do Valašského Meziříčí, kterým jsem jezdil denně při letmém pokusu studovat vysokou školu. Třičtvrtěhodinová pauza ve stojícím vlaku ve Frýdlantě nad Ostravicí, třičtvrtěhodinová cesta z nádraží domů. Tak tak jsem stíhal pár nočních piv s kamarády.
Mnoho cest narvanými nočními vlaky s kapelou, když jsme ještě neměli na auto. Většinou jsme zkejsli v uličce s lahváčema a zkoušeli nějak usnout. Cožpak bubeník, ten si dal pod hlavu činel...
Rok 1983 a výprava na rockový minifestival z Valmezu do Ostrova nad Ohří, kterou jsme podnikli s Ivošem Chmelařem. Byl leden a venku mínus dvacet a Ivoš dorazil snad v pěti svetrech, přes které měl obrovský železničářský modrý kabát převázaný režným provázkem. Už v prvním vlaku, kterým jsme jeli, jsem se mu nesmál. Byl totiž úplně prázdný a promrzlý, až na ten jeden vagón, ve kterém se topilo a kde byli všichni. Šestnáct hodin vlakem tam, šestnáct hodin vlakem zpátky, to bez lásky nejde...
A vlak, ve kterém jsem dostal po hubě a vlak, ve kterém jsem se miloval a vlak...
Manažeři konečně zmlkli, jsme už v Praze, rychlík jede krokem, koukáme na O2 arénu, lidi se balí, někteří už stojí frontu u dveří... A jak to vlastně hráli ti naši kluci?!
- 1. blog Petra Fialy: Velikonoce
- 2. blog Petra Fialy: Kočka
