PETR FIALA z Mňágy BLOGUJE: Vzhůru dolů
Zpátky na zastávku... Kolem půl třetí zastavilo hned několik busů. Mohli jsme jet do Ostravy, do Žiliny, na Horní Bečvu, ale na Pustevny nic nejelo... až o třičtvrtě s hodně unaveným zakvílením dobrzdil úplně prázdný otlučený modrý šrot bez označení cíle cesty. S námi nastupovala jen jedna babka, které jsem se zeptal:"Jede to na Pustevny?" Babička se zasmála a řekla: "Ále, né... na Hutisko, pane!"
Takže jsme nenastoupili a sedli zase na zastávku. Znovu jsme prozkoumali otrhané jízdní řády. To není možný! To musel bejt ten modrej krám! Proč jsme se nezeptali řidiče?! Babka beztak slyšela kdovíco a přes Hutisko to taky mohlo jet... do háje, jsme fakt paka!!! Vedro, batůžek, výlet v čudu, co teď?!
Zuzana povídá: "Herdek, bych tu babu rozthla! Ta si jede kam chce a my tu kysnem... A vůbec, proč nám to vlastně ujelo? Jak to doopravdy je? Asi někdo z nás nechce, když tu furt sedíme, jinak bysme už jeli. Dej sem ruku!" Ano, svalový kineziologický test vždy sdělí prostou a jednoduchou Pravdu ve stylu Ano/Ne.
Myslet si můžete opravdu co chcete, ale vaše nejhlubší vědomí ví své! Takže když někdy potřebujeme zjistit, co vlastně opravdu chceme, "zeptáme se ruky".
"Takže je to o mně?", ptá se Zuzana. "Ne. Je to o tobě? Jooo! Petr nechce jet? Néé! Tý vádo, ty nechceš jet?", chechtá se Zu. "Ále chci," bráním se. "Ale ležet na zahradě s knížkou se mi taky chce," přiznávám. Smějeme se, ruka promluvila.
Brouzdat po lesích se mi chce, ale asi ne tak moc jako právě teď v tuto chvíli si číst a polehávat u nápojů. Tak proto nám to taky ujelo, dochází mi. Vševědoucí vesmír, to je síla... Všechno je mi jasné a přesně v tu chvíli se mimo jakýkoli časový plán vylepený na zastávce objevuje krásný autobus s opravdu nepřehlédnutelným nápisem Pustevny. S prominutím, sereme smíchy... Zuzana mě vleče ke dveřím, já řvu že nemůžu jet, protože ve skutečnosti nechci, nemůžu konat v nesouladu se svým opravdovým Já! Já nemůžu!!! Řidič kouká, neví... nastupujeme.
Jízdenka až nahoru stojí euro pro jednoho, tak to fakt nechápu, jak to může fungovat, když jsme v autobusu dohromady čtyři. Ptám se řidiče, jestli neměl jet o půl třetí, ale ze změti mumlání, citoslovcí, spojek a načnutých a nedokončených mikrovět nejsem schopen nic vydedukovat a je mi to vlastně i tak ňák ukradený. Náladu mám skvělou. "Zeptej se, jestli chci jet teď," žádám Zuzku a opravdu, ruka je pevná. Teď už chci opravdu jet! Ještě nějakou chvíli se bavíme o zastávkové příhodě. Zuzana se omlouvá neznámé babičce, že ji chtěla nafackovat a já znovu žasnu, jak často je svět jednoduchý a skvělý. A zábavný.
Nahoře není skoro nikdo, a přestože je teprve půl čtvrté, těch pár stánkařů už to balí. Nakupujem akorát pendreky pro Jonáše a pozorujeme přitom malou pěnkavu, jak z tureckých medů vyzobává oříšky. Upozorňujeme stánkaře na šikovného ptáčka. "Jo, já vím. Posledních pět let toho uličníka docela pozoruju. Říkám mu Radhošťský somrák. Většinou sesbírává, co lidem spadne na zem, ale dneska tu nikdo není, tak to holt zkouší vyklovat přes obal, ale to nesmíš!" odhání poskakujícího ptáčka, který houpavě odletí k druhému stánku.
S kelímky po okraj plnými radlera - půl pivo, půl sprite - stoupáme k Radegastovi, vedro je tak akorát a vůbec všechno je tak akorát. Jako vždycky se nám zdá, že už musíme odbočit vlevo, ale zase musíme dojít až na konec louky, kde odbočka opravdu je. Taky se nám pěšinka dolů zdá moc široká, přece to byla uzounká cestička a ne takhle vyjeté koleje. Ale jdeme správně a něco uvnitř nás to ví, takže prostě jdeme dál a povídáme si.
Po pár kilometrech u studánky dostávám úžasný dárek k svátku. Dřevěný prstýnek. "To abys věděl, že s tebou chci pořád být..." Jsem naměkko, dojatej... Děkuju moc, lásko!
Tatranky mizí, voda mizí, prázdné kelímky jsou v batohu už dávno. Celou cestu jdeme z kopce, palce u nohou už jsou jak dvě nafouké bambule a nerozumíme tomu, proč jsme si zase vzali o tři čísla menší boty - takhle je to vždycky!!! Míjíme dřevěné chaloupky jak z pohádky, bez elektriky, zarostlé do krajiny, okolo ovečky, houpačka pro děcka, ohniště... povídáme si, jak jsme byli kdysi, každý zvlášť, v Americe, a jak se nám tam líbilo a jak jsme se odtamtud rádi vrátili. Vpravo je vidět vysoký komín rožnovské Tesly, už jsme dole ve vesnici.
Vyzvedneme vyspané a vylítané děti, dostaneme supr večeři od babičky Zdeny a její ségry Hanky a frčíme domů. Ještě zajedu do Valmezu k mojí mamce pro sváteční bábovku a pak už doma koukáme z terasy na radhošťský vysílač. Pustevny forever!
