POETA BLOGUJE: Československá deska 09
Ještě nedávno jsem měl v československé rapové desce roku zcela jasno. Nakonec jsem se rozhodl svůj "žebříček" rozdělit na českou a slovenskou část. Čistě proto, že jsem nechtěl zvolit jen jedno album a pak stále myslet na to druhé a vyčítat si to. Začnu na Slovensku. Tam mám zcela jasno a nezměnil na tom nic ani Král od Rytmuse. Čtete dobře, Král to není.
Slovenskou deskou roku je pro mě Dual Shock od Mojí Reči. Nechci se zbytečně rozepisovat a moc klukům líbat pozadí, ale za tuhle desku si rozhodně pár vět zaslouží. Už jen proto, že jsem jim to neřekl do očí. Nebo si to z té Lávky aspoň nepamatuju.
U každého alba je pro mě důležitých pár věcí, nad kterými nemusím moc přemýšlet. Třeba to, jestli mám tendenci přeskakovat některé tracky nebo ne. Hodně dám na pocity. Jsem přecitlivělý na jakýkoliv kalkul, pózu, hloupost a lež. Poslouchám texty. Mám rád slova, jejich melodii, skryté významy a nevěřím, že ve slovanském jazyce nejde udělat dobrý rap. Myslím si, že už jsem ztratil i ten dvojí metr (na domácí a světové desky), ale to píšu opatrně, přeci jen tohle nemám zas až tak pod kontrolou. To je zhruba pár věcí, takhle nějak to mám, každý to má jinak.
Dual Shock je podle mě strašně poctivá deska. A Moja Reč tak trochu zjevení. Umělci, kteří jsou produktivnější než kdokoliv v krátké historii československého rapu. Chrlí na nás spoustu materiálu a nezdá se, že by jim došly nápady. Jejich chuť dělat to a být lepší a lepší je zcela zřetelná. Kalkul nehledejte. Vykalkulovaný je Král a hlášky o albume roka ještě před vydáním. Dual Shock je porce, jakou by si fanoušek přál vždycky, ale nikdy ji nedostal. Až teď. Půlka alba se živou kapelou. Půlka s top producenty. Různá témata, flow, hosté atd. Co je nejčastější problém dvojalb? To, že umělec nedokáže vybrat to nejlepší a vydá všechno, všechno se mu zdá dost dobré. U Dual Shocku to tak není. Každá pecka tam má své místo a žádná není slabý článek. Jasně, nikoho asi nebudou bavit úplně všechny věci, ale to je prostě normální. Už proto, že ta deska je barevná. O Mojí Reči bylo napsáno dost oslavných řádků a všechno je pravda. Umí dát přísný rap, umí dát do rapu uvěřitelné emoce (jako tady v naších luzích nikdo) a jejich storytelling je jako dívat se na film. S jejich skills by nebylo těžké kalkulovat a někam se drát, ale naštěstí to nedělají. Když slyším o nové desce mluvit Rytmuse, tak necítím umělce, ale byznysmana. Každému, co jeho jest, já mám radši umělce, srdcaře a nadšence. Dual Shock od Mojí Reči je můj osobní tip na slovenskou desku roku.
Předevčírem jsem si poslechl také Supa, nové album brněnského rappera Tafroba. Dostal mě. Má tam skvělé produkce (nejvíc mě asi zničil Opia a Billy Hollywood), několikrát mě rozesmál, měl jsem i husí kůži. Mimochodem, to dokáže málokdo. Hodně cením, když se někdo dokáže otevřít a jít až na dřeň, bez jakékoliv autocenzury. To mi třeba chybělo u Lary a jejího Revolution. I přes snahu mám pocit, že zůstala ve své schránce. A třeba to přesně tak chtěla, co já vím? Tafrob vás pozve hluboko do nitra, bez patosu a dnes tolik skloňovaného kalkulu. Sup je skvělá deska, ale českým albem roku je pro mě jiná. Zdůrazňuji, že tohle je blog, můj blog - a moje osobní pocity.
Českou deskou roku je pro mě James Cole je Kapitán Láska. Nečekal jsem to ani omylem. I když jsem od začátku velkým fanouškem Phata (vážně, neházel jsem po něm nic za Frekvenci P.H.A.T. ani za Toxic Funk), i pro mě to bylo překvapení. Ještě než tohle album vyšlo, bavil jsem se u videí a novém image Jamese Colea. Často jsem si říkal, že si z nás fanoušků dělá regulérně bohapustou srandu. Což narozdíl od kdejakého narcise dokážu zkousnout, naopak, baví mě to moc. Nebrat věci vážně je důležité. Stejný pocit jsem měl v podstatě i po shlédnutí prvního klipu. Pořád jsem vůbec nevěděl, co čekat. Po prvním poslechu celého alba jsem měl oči dokořán (možná i pusu) a nebyl jsem na tom o nic lépe. Myslel jsem si, že je to naprostý úlet. Nejlepší český rapper, autor mnoha tvrdých tracků i dissů, zpívá o lásce? Co se to stalo? Kdo si tuhle desku koupí? A proč?
Nevzdal jsem to. Mám rád RnB i funk, takže nemám problém s tím, že by tam bylo málo rapu nebo, že bych nutně potřeboval slyšet tvrdost. Zaposlouchal jsem se. Začal jsem se infikovat. A snad i porozuměl. Neumím posoudit nakolik je James dobrý zpěvák. Tyhle věci vnímám spíš pocitově než na základě nějaké hudební výchovy. Jeho zpěv každopádně souzní s hudbou a sdělením, cítím tam ty pravé emoce, které zase korespondují s textem. Texty. Čím víc je poslouchám, tím víc mě baví. A tak to mám vlastně s celou deskou.
Další plusové body jsou určitě za odvahu. Myslím, že nikdo nečekal takovouhle desku. James Cole mohl po Orikouli udělat sto a jednu věc. Udělal něco nepředvídatelného, úplně jiného a šel s kůží na trh. Řekl bych, že díky téhle desce do něj vidíme mnohem víc než díky všem minulým. Jsem rád, že je Kapitán Láska úspěšný (na české poměry) i komerčně. Upřímně - nečekal jsem to. James má svou škatulku kontroverzního rappera a funky tady má úplně jiné fanoušky. Vůbec mě ovšem nepřekvapily komentáře na webových diskuzích. Nejvíc mě pobavil ten, který sem očekával dopředu: "Je to sračka, ty vole, dyť to nemá s hiphopem nic společnýho!" Haha.
James Cole mohl jít po penězích, mohl se chtít prosadit v mainstreamu (talent na to rozhodně má), mohl udělat další Orikouli nebo další Supercrooo. Ale zachoval se jako umělec. Udělal, co cítil. I za to si ho vážím a i proto je Kapitán Láska pro mě českým albem roku nula devět. Velmi mi chutná.
