POETA BLOGUJE: Hrdinové
Ještě mezi ně občas pronikl Steven Seagal, Bruce Lee, Dolph Lundgren nebo Chuck Norris. Protože Stevena miluji dodnes, pravděpodobně mu věnuji zvláštní blog. Dneska bych se rád rozepsal obecně o těchto ikonách, o Rambech, Kickboxerech, Barbarech Conanech a dalších teenagerovských vzorech.
Je zajímavé, že mě jejich filmy bavily, když mi bylo deset, dvanáct let a baví mě doteď. I když úplně jinak. Pamatuji si, že pod vlivem Van Damma jsem cvičil rozštěp, abych vykopl co nejvýše a připadal si jako velký kickboxer. Bavilo mě kopat do větviček, které byly stejně vysoko jako má hlava. Díky Arniemu jsem propadal záchvatům posilování, které někdy vydržely i 14 dní. Pamatuju si, že Stallone vynořivší se z vody s kulometem (samozřejmě zpomaleně) byl jeden z největších zážitků mého dětství...
Ale pro co jsem měl největší slabost, nebyly přestřelky a samotná akce. Vždycky mě bavily ty přípravy. Třeba když Van Damme podstupuje tvrdý trénink a každý den musí kopat do palmy, aby se omlátil a necítil bolest. Nebo jak jen se jmenoval ten film s Chuckem? Jo, Mistr kickboxu. Šikanovaný astmatický mladík sní o tom, že je stejná akční hvězda jako Chuck a jednoho dne potká asijského mistra bojových umění (tuším, že v čínské restauraci, kde jinde?) a ten ho začne trénovat. V brzké době rachitický mladík všem nakope zadek. Jak jinak. A navíc se skutečně setká s Chuckem etc. Autoři chtěli říct, že nestačí jen snít a když začneš makat, můžeš být čímkoliv. I Chuckem. Na tohle teenager samozřejmě slyší.
Vraťme se ke svaté trojici. Čím byla speciální? Všichni měli nabušené svalstvo, problémy řešili rázně a radikálně, moc toho nenamluvili (haha, ještě aby) a ani jeden z nich neuměl pořádně hrát. Zvládali zpravidla jen dva výrazy. Spokojený správňák a naštvaný správňák. Do těchto dvou výrazů se totiž dá schovat všechno - láska, hrdost, smutek i rozpolcenost.
Za hodně esenciální film, i když vznikl o něco později, po té nejslavnější éře, považuji Demolition Mana. Už ten název! Myslím si, že je to v podstatě pocta všem těm filmům, o kterých tady píšu. Stallone hraje klasického osmdesátkového drsňáka v přeslušnělé budoucnosti. Krása. V tomhle filmu je jedna kouzelná vize, která se může snadno vyplnit. Vzpomínáte na scénu, kde poprvé jede Sandra Bullock se zmateným Stallonem, aby ho odvezla do jeho bytu (kde mu předvede nekontaktní sex a kde jí pak uštrikuje svetr, což jsou další pecky)? V tom autě padne mezi řečí zásadní hláška. Sandra jen tak během mluvy pronese "prezident Schwarzenegger" a Silvestr se nad tím pozastaví. V tom filmu je to vtip. Dnes je Arnie guvernér a lidé ho mají rádi. Proč by to nemohl dotáhnout i na prezidenta? Americký sen by byl dohnán k dokonalosti.
Můžete milovat Conana, Terminátora i křečovitého Policajta ze školky, ale nejzásadnější Arnieho scéna je ve filmu Komando. Což je, mimochodem, další esenciální snímek začínající pohledem na Arnoldův biceps nesoucí obrovskou kládu. Ta scéna? Samozřejmě příprava na akci. Ta je v mnoha filmech, je i často parodovaná, ale v Komandu je naprosto nejlepší, za to dám ruku do ohně. To jak na sebe rázně věší granáty, natahuje zbraně atd. atd. To je prostě klasika.
Jak jsem psal, dnes mě tyto filmy baví úplně jinak. V dětství jsem to hltal a napodoboval. Dneska se tomu směju a napodobuju to. Takže ten skok vlastně není zas tak velký. Heh. Hrozně bych si chtěl v něčem takovém zahrát. Třeba si udělat jen minifilm. Myslím, že tyhle filmy mám tak najeté, že by to nebyl problém. Musel bych se stále tvářit vážně, sebejistě a že mám věci pod kontrolou. Nic není překážka. A co by mohlo být, to se dá rozkopnout, zmlátit, rozstřílet nebo vyhodit do povětří. Takhle řeší problémy správný chlap. Ženy? Ty jsou od toho, aby na mne obdivně hleděly, byly tam kde mají být, nepřekážely a neustále mě sváděly. Já se jen tvářím smrtelně vážně, to je můj styl. Nechám je maximálně sáhnout na sval. Což je také uspokojivá předehra pro každou z nich. Krásný svět.
Všimněte si také, že tito hrdinové nikdy nepotřebují intelekt. Naopak, ten mají často jejich nepřátelé. Jenže intelekt nikdy nevyhraje nad pořádnou bazukou drženou naolejovaným tělem. Akční hrdina potřebuje intelekt jen na jednu věc a tou jsou hlášky. Akční hrdina se v podstatě vyjadřuje jen v hláškách. Možná je to tím, že mou svatou trojici tvoří Belgičan, Ital a Rakušan (a tudíž delší monology by mohly být problém) ale bez toho by to nebylo ono. Mluvit v hláškách (jak jste si jistě všimli v kterémkoliv z těchto filmů) se dá v posteli se ženou, s protivným právníkem/policajtem/doktorem, se zlobivým i hodným dítětem a samozřejmě hlavně s protivníky před jejich brutální a bolestivou smrtí.
Na závěr malinko odbočím. Nedávno jsem si pustil (samozřejmě) akční film s Brucem Lee. Taky máte rádi fakta o Chucku Norrisovi? Třeba, že Chuck Norris porazil betonovu zeď v tenise? Tenhle film začíná scénou, kde Bruce strašně rozbije Chucka. Prostě ho dokope. Chuck upadne mimo záběr a během filmu už se do něj nikdy nevrátí! To mě naprosto šokovalo. Až jsem nemohl spát. Tohle se Chuckovi nedělá! Prostě na hrdiny akčních filmů, ať už jsou ze svaté trojice nebo ne, se nesahá! Tady tvůrci hodně přestřelili a to mám pro Bruce Lee jen respekt.
