POETA BLOGUJE: Party generace
Na začátek bych to měl možná upřesnit. Nikdo nemůže mluvit za celou generaci. Ani já nemám tuhle ambici. Chtěl bych se spíše zamyslet nad lidmi kolem pětadvaceti, které potkávám na mejdanech. Existuje totiž spousta lidí v tomhle věku, kteří už na mejdany nechodí a radši si dají doma vínečko a pak jdou vyvenčit pejska s přítelem.
Mejdanoví šílenci, které potkávám a ke kterým ještě nějakou dobu asi budu patřit, mají několik společných rysů. A není to jen výše promile v krvi. Jedním z nich je nezadanost. Určitě si někdo z vás všiml, že nejvíce paří singles. Tak to prostě je. Hned za nimi jsou nespokojení zadaní, podpantofláci etc. A holky, které se už už chtějí rozejít, ale nemají na to odvahu. Ty poznáte podle smutných hlášek typu "když já neumim být sama". Kolikrát jsem tohle slyšel? Mockrát.
Obecně mi přijde, že má opilá generace (budu to tak nazývat, ale už jsme si vyjasnili, že mám na mysli jen její část) nerada bere život do svých rukou. Radši do svých rukou vezme flašku, mrože a všechno je najednou hezčí, snazší a barevnější. Na mejdanu pak jde jen o to se bavit, tančit a ideálně někoho sbalit. Ideálně někoho, kdo nemluví o svatbě, dětech a společném bydlení hned po prvním polibku na ucho.
Ještě je tu jeden společný rys. Nemusíte souhlasit, ale vidím ho kolem sebe tak často, že nejde vynechat. Když to napíšu pateticky, je to zlomené srdce. A vlastně nevím, jak to napsat bez patosu. Na parketu se velice často potkávají lidé s podobnou životní fází. Většina z nich před kratší či delší dobou ukončila svůj první vážný vztah a pořád se s tím nemůže nějak srovnat. Právě proto, že byl první a ještě nejsou dostatečně "omlácení", aby se to trávilo nějak snadněji. V očích mají naprosté nepochopení. Jak se to mohlo stát? Několik let věřit, že je to navždy a pak se smiřovat s tím, že je konec?
Tihle lidé jdou na mejdan zapomenout. Často chtějí najít nějakou náhradu, byť třeba krátkodobou. Jenže většinou jdou domů sami a dobrovolně. Neumí se totiž ubránit neustálému srovnávání. Ten "první vážný" se v hlavě stačil zidealizovat a najednou nikdo není dost dobrý. Topit se v samotě a vzpomínkách generuje novou chuť jít na party a všechno zapomenout. Nějak to poslat do pekla a začít znova. Jenže člověk si to asi musí prožít a vypít do poslední kapky. Pochybuji, že se najednou objeví někdo, kdo to zlomí. Člověk to v sobě musí vyřešit nebo zlomit sám.
Na sebevědomí to není úplně nejlepší. Člověk se snaží někoho sbalit, ale vnitřně to vlastně vůbec nechce. Takže to podvědomě (někdy i částečně vědomě) sabotuje a má z toho akorát ještě větší depku. Navíc je trapné někoho balit řečmi o svém ex, což se taky děje docela často. Alkohol občas otevře hráz a ven pak jdou neuvěřitelné věci s jedním jmenovatelem: jak mi to mohl udělat? Jenže chudáka ani chudinku nikdo nechce.
Holky to mají o něco těžší, řekl bych. Kluk třeba někoho sbalí a rozdá si to s ním někde za bukem. Druhý den se ráno protáhne, je mu nějak dobře po těle, pak si vzpomene a řekne si "no, pěkný, to sem zase vyváděl". A neřeší to. Pokud je k tomu nějaký důvod, má třeba trochu morální kocovinu. Holky to podle mě prožívají více, nemluvě o všech těch rizicích, co známe z přírodovědy. My chlapy jsme holt egoističtí bastardi a díky Bohu za to.
Za sebe bych rád napsal, že bych si moc přál, aby tenhle blog byl čára za tím vším. Mejdany mě budou bavit dál, to jako určitě. Ale už na ně nechci chodit proto, že nevydržim sám se sebou. Nebo, že bych doufal v nějaké sbalení někoho. Další věc je, že pokud bych chtěl s někým fakt být, tak se to prostě stane. Vždycky to tak bylo a je to ta nejlepší cesta. Navíc ty kocoviny, to je fakt hrůza. Heh. Když tenhle blog pomůže i někomu dalšímu (ne jen jako sebeterapie), tak budu rád. Optimismu není nikdy dost a momentálně ho mám na rozdávání. Tak si ber!
PS: v tomto blogu jsou schovaní konkrétní lidé a konkrétní zážitky - takže je hlavně pro ně. Hlavu hore, bude líp!
