POETA BLOGUJE: Taxi, víš co
Na tu první nikdy nezapomenu. Po jedné dávné bouračce se poměrně bojím jezdit s někým, koho neznám. Pražské taxikáře nemám rád obzvlášť, protože jezdí rychle tam, kde bych pomalu i šel, natož jel. Proto považuji taxi za krajní možnost, ideálně v pět ráno, kdy nevidím na půl metru před sebe a je mi všechno jedno. Jenže.
Jednou jsme s přáteli spěchali. Kamarád DJ měl někde hrát a volal taxi nejmenované společnosti. Se kterou jsem ovšem potom už nikdy nejel. Jelo se klasicky na poslední chvíli, to máme společné. Já si užíval pocit, že se výjimečně nespěchá nebo nečeká kvůli mě. Jen do té chvíle, než jsme se rozjeli. Mladý a divný řidič se vydal zvláštní cestou, kterou označil za zkratku. Bylo to přímo pod Nuselským mostem, je tam takové parkovišťátko přímo mezi dvěma pilíři. Jak jsme všichni spěchali, nějak jsme si neuvědomovali, že jede do slepé uličky. Asi jsme si mysleli, že jako taxikář a profesioální řidič víc, co dělá. Nevěděl, ale nepřiznal by to. A nebo si spletl své auto s vrtulníkem, těžko říci.
Na konci parkovišťátka, kam jsme se poměrně rychle řítili, už nebylo kam jet. Byla tam jen hodně strmá prašná cesta, protkaná kořeny a šutry, úzká a se zábradlím. Hodně do kopce. Prostě všechno nasvědčovalo tomu, že jde o cestu pěší a pro auto zcela nevhodnou. Přesto jel pan řidič dál a na svou omluvu drmolil opět něco o zkratce. Od podvozku se ozývaly strašné zvuky. To byly ty šutry a kořeny, se kterými by měl možná problém i terénní vůz, natož ten osobák nás vezoucí. V půlce cesty to začalo být horší, už jsme ani neprotestovali, jen se drželi a kulili oči.
Pan řidič vydával nějaké omluvné zvuky a vtipkoval na téma poškozeného podvozku. O jeho poškození jsme nepochybovali. Zároveň se nám to zdálo o něco méně vtipné než řidiči. Zběsile jsme vyjeli kopec a cestu nám na konci křižoval chodník a zábradlí. Nejdříve jsem zadoufal, že cesta skončila. Pak jsem se vyděsil, že se snad budeme vracet tou nesmyslnou cestou nazpátek. Ale řidič opět překvapil. Vzal to nekompromisně úzkým chodníkem. Z jedné strany nějaká hradba a zeleň, z druhé zábradlí, uprostřed si razí cestu auto tak tak, že se vejde. Naštěstí šlo snad o deset metrů, pak končilo zábradlí a dalo se vjet na silnici. Když jsme v podstatě seskočili autem na silnici, už to celé dostávalo obrovskou příchuť tragikomična. Nikdo se ovšem nesmál, všichni přemýšleli o zvuku linoucím se ze spodních částí auta. Naštěstí i řidič.
Omluvně a takřka stydlivě nám oznámil (po nějaké době), že zastaví a podívá se wozap. S tím se nedalo nesouhlasit. Toužil jsem vystoupit a jít dál pěšky, ale mí drazí přátelé spěchali a tak seděli dál v autě zabijáka a čekali. Čekal jsem taky, šlo jen o pár vteřin. Řidič se podíval, divně se zasmál, sedl si a jel dál. Zamumlal, že je něco urvané, nebo napůl urvané a opět se velice divně zasmál.
Když nás dovezl, vyskočil jsem ven s obrovskou radostí, jakou zná jen člověk, kterému šlo o život. Nevím jak vy, já v takové chvíli toužím jen po alkoholu. Nicméně dobře jsem se podíval na auto. Bylo fakt docela poškozené (a to jsem neviděl podvozek), navíc poškrabané od úzkého průjezdu po chodníku. Nedalo nám to a kamarád zavolal na dispečink, že nás vezl řidič evidentně pod vlivem (kdo ví čeho...). Snad tak zachránil někomu život. Představa, že tenhle týpek po nás ještě někoho vezl je dost hrozná.
Druhá historka už je kratší, je z poslední doby a nebál jsem se zdaleka tolik. Opět jsem jel s kamarádem, opět do baru a opět s originálním řidičem. Nutno dodat, že to byl náš společný kamarád. Ovšem já netušil, že je taxikář, navíc takhle svérazný. Začalo to plusovými body. Široký úsměv, ubalené brko a naladěné rádio Spin. Bohužel brko se jal konzumovat při jízdě a nejel úplně pomalu. Po chvíli jsem si uvědomil, že jede sice jako frajírek, ale má to v ruce a když se nestane nic nepředvídatelného, mohli bychom přežít. Snažil jsem se tedy být v klidu. Na jednu situaci asi však nikdy nezapomenu. To jsme sjížděli k Malostranské takovými užšími serpentýnami, pan řidič telefonoval, zapaloval brko a zároveň točil zatáčky. Jak to dělal nevím, třeštil jsem oči na vozovku a hlídal, jestli se na ní pořád nacházíme. Dojeli jsme v pořádku, zasmáli se tomu a pak jsem se opil, abych byl i příště schopen sednout do taxi. Zároveň bych si moc přál, aby mě příště vezl prošedivělý, zkušený řidič, který si užívá bezpečnou jízdu ve svém bezpečném autě a jeho jediným úletem je naladěné rádio Spin.
