POETA BLOGUJE: Z mejdanu odcházim...
V té citaci je obsaženo docela dost určitého smutku nebo prázdnoty, chcete-li. Tím odkazuji na další silnou věc od Vladimíra - Děti prázdnoty. Ta je celá o tom. Když ti v životě něco chybí nebo tě něco trápí, je nejjednodušší se opít (nebo cokoliv) a bojovat proti tomu tancem a neřízenou crazy zábavou. Odejít později než bych měl zároveň znamená, že na mě nejspíš nikdo nečeká. A taky to znamená, že se nejspíš setkám s takovou tou ranní dekadencí. Alespoň tak tomu říkám sám pro sebe.
To je ta hoďka před zavíračkou. V klubu už je celkem málo lidí, ale pořád hraje hudbu nahlas a pije se s vervou. Lidé už se v podstatě spárovali a buď odešli domů nebo se věnují sobě navzájem přímo v klubu. Nejspíš dorazí pár neúspěšných playboys z jiného klubu - doufaje, že tím zvýšili šance na sbalení kohokoliv, kdo dá. Všichni už jsou poměrně pomuchlaní a nejsmutnější pohled je samozřejmě na ty, kterým se nepovedlo spárovat do určité hodiny a teď opile bloumají po klubu a hledají svou oběť. Nároky klesají na úroveň, která je druhý den většinou velkým překvapením.
Alkoholem se snažíme zahnat trapnost a povrchnost celé té věci. Už se vlastně ani nebavíme, ale stále čekáme. Na něco. Něco, co nás vysvobodí. Odejít jen tak se podobá kapitulaci. Když už odejít z vlastní vůle, tak alespoň po zavíračce. Ať je čím se chlubit na facebooku. Celé je to víceméně smutné.
Zjistil jsem, že to může být i jinak. V posledních měsících jsem také často odcházel později než bych měl. Z jediného důvodu - nikdo na mě nečekal a být sám se sebou mě moc nebavilo. Hledal jsem něco, co by mě nakoplo a přišlo to. Přesto neodcházím včas. Evidentně je tu ještě jiná možnost, jiný důvod.
Propadl jsem práci ještě více než předtím a naskytla se možnost pořádat nějaké akce, koncerty atd. Žiju tím. Jsem rád, že na mě nikdo nečeká. Věnuju se teď tolika věcem, že přijdu domů, pustím si film a v půlce usínám. Cítím se šťastný, přesně takový impuls jsem potřeboval. Ale když jdu na koncert, i když je v týdnu, stejně jdu domů výrazně později než jsem plánoval. Pochopil jsem, že to není jen o vnitřní prázdnotě, problémy s láskou nebo čímkoliv. Problém je daleko hlubšího charakteru a má více příčín než se zdá!
Jasný příklad. Jeden den La Coka Nostra v LMB, druhý den Bushido a Karel tamtéž. Vím, že chci dát obojí, že oba dva dny pracuju a ne málo. Přesto po každém z těchto koncertů neodcházím a zůstávám na afterparty. A ano - po každé si to vyčítám, nadávám si a nejvíc druhý den ráno, kdy se nadopovaný zeleným čajem řítím do rádia a nejradši bych jen ležel a spal. O oteklosti obličeje ani nemluvím. Ještě první hodinu místo mě vysílá Quasimodův ošklivější bratr a jen velice pomalu nabývá v průběhu dne mé rysy.
Až po koncertě Navigators jsem na to trochu přišel. Hrál DJ Robot a hrál božsky. Všechny možné žánry, staré, nové pecky, remixy atd. Opět jsem chtěl jít na koncert a domů. Nešlo to. Robot sázel a já si uvědomil, že doma nemám ani takové repráky ani takového DJe, co by mi hrál, takže pokud si to dál chci vychutnat, musím zůstat na místě. Navíc mi doma netancují takové hot chicks, bohužel. :-)
Došlo mi, že z dobrého mejdanu je prostě škoda jít brzy. Navíc miluju takové... no říkám tomu seance. Pár drinků, nějaký ten mrož (bez čokolády) a dobrá nálada ve spojení s dobrým zvukem a dobrou hudbou, to je lepší než deset návštěv u psychologa. Alespoň to tak mám. Strašně rád si najdu v klubu místo s dobrým zvukem a všechno a všichni mi můžou být jedno. Zavírám oči, kýváním těla předstírám tanec a nechám hudbu, aby mi produněla vnitřnosti a proudila celým tělem. To je má seance. Ušima umí poslouchat hudbu každej. Tohle je můj způsob. Nedaří se to vždycky, ale když se to povede, je to nádhera. Takže proč odcházím z mejdanů pozdějš než bych měl? Pravděpodobně jen proto, že to miluju. Snad to nepřejde.
