Pohádka o tom, jak Roger Waters boural berlínskou Zeď
Šlo bezesporu o významný symbol svobody. Na rozlehlé prostranství u Brandenburské brány se 21. července 1990 vtěsnalo dvě stě tisíc lidí. Jednalo se tehdy o jeden z vůbec největších rockových koncertů. A celý svět koukal na tu událost s očima přilepenýma k obrazovce televizoru. Včetně autora recenze.
Záznam dnes už legendárního berlínského koncertu se spoustou věhlasných hostů nyní vychází v reedici na DVD The Wall - Live In Berlin v souvislosti se současným Watersovým turné. Navíc obohacený o bonusy, včetně dokumentu o přípravě vystoupení. Jak dopadne srovnání, pokud možno bez emocí a sentimentu, po více než dvou dekádách?
Jasně, že k provedení The Wall vždy nutně patřila určitá bombastičnost, je nutnou součástí poselství. V tomto smyslu se Waters v Berlíně rozmáchl doslova bez zábran. Neváhal přizvat Východoněmecký symfonický orchestr, Pěvecký a taneční soubor Sovětské armády a dokonce zapojil i dva americké vrtulníky. Tehdy mi to nepřišlo nepatřičné, dnes si člověk říká, zdali to autor poněkud nepřehnal. Jenže vzhledem k obřím rozměrům celé akce - záleží na osobním vkusu, ale možná šlo o přiměřené pojetí.
Když jsme tehdy zírali na TV, bylo nám trochu líto, že se Waters a jeho hosté místy dosti vzdálili od původního zvukového ideálu Pink Floyd (na rozdíl od dnešních Watersových provedení The Wall). Což bylo dáno už výběrem přizvaných interpretů, kteří se zhostili jednotlivých rolí rockové suity.
Tehdy jsme vůbec nebyli nadšení ze Scorpions (proč dělají z In The Flesh? nebo Run Like Hell metal?), z Cyndi Lauper nebo Bryana Adamse (co tihle „popaři" mají společného s Pink Floyd, proč je Waters vůbec zval?) a onen dojem se s lety příliš nezměnil. I když s odstupem času stárnoucímu a tolerantnějšímu posluchači dochází, že šlo také spíše o symbol sounáležitosti, než o volbu nejvhodnějších představitelů jednotlivých rolí.
Naopak jsme jásali nad přítomností Sinéad O‘Connor, tehdy mladé a radikální, která s procítěností sobě vlastní, za doprovodu víc než Dylanových sidemenů The Band, uchvátila rolí matky. Nad Marianne Faithfull, která převzala matčinu obhajobu v gradujícím finále The Trial. Nad hořkosladkou Joni Mitchell, osudově se vžívající do Goodbye Blue Sky. Nad Vanem Morrisonem, soul-bluesově „prožívajícím" Comfortably Numb. Ani tenhle názor se příliš nezměnil.
Nutno ovšem dodat, že filmový záznam na DVD neodpovídá přesně tehdejšímu TV přenosu. Logicky došlo k mnoha dodatečným úpravám. Nedokonalosti jsou vyretušovány, záběry kamer režijně mnohem pečlivěji řazeny a celkový dojem je (ač paměť lidská je médium klamavé), navzdory rozptylu pojetí jednotlivých interpretů, o dost sevřenější. Což vypovídá jedině ve prospěch DVD.
Samozřejmě, kdo si chce vychutnat samotnou The Wall, sáhne raději po původním filmu (nebo dvojalbu) Pink Floyd. Nebo si užil věrnější současné nastudování autorovo. Největší hodnotou berlínského záznamu tak zůstává spíše přiblížení tehdejší atmosféry. Onen euforický pocit: „Uf, komunisti jsou v háji a Waters z Pink Floyd hraje ve sjednoceném Berlíně? Tak o tom se mi přede dvěma lety nezdálo ani v nejdivočejších snech." Což rozhodně není málo.
Zazvonil zvonec, Zeď spadla a pohádky je konec. Jestli šťastný, to vypravěč neví. Stále tu straší spousta stavitelů zdí, kteří se ohánějí prapodivnými „sociálními" ideologiemi, ale jde jim jen o to, jak naplnit vlastní korýtka. Bez ohledu na budoucnost. A ti, kteří by jim měli bránit v páchání škody, se s nimi klidně domluví (chrochtání je zřejmě nejrozšířenější lingua franca), aby si také stihli ulít něco pro sebe. Jenže to už je námět na jiný příběh. Ne na pohádku, ale na klasickou antickou tragédii.
Pokud jde o reedované DVD, je dobře, že znovu vyšlo. I přes zmíněné výhrady patřila berlínská The Wall k nejvýznamnějším Watersovým počinům. Filmový záznam navíc krásně poslouží jako jeden z dílčích dokumentů doby.
