NICELAND BLOGUJE: Pohled odjinud 2

Marta: Jak se zdá, Míšova snaha neprozradit v minulém blogu mé plné
jméno a zabránit tak tomu, abych přišla o práci, vyšla na prázdno.
Práci jsem nakonec stejně ztratila, ovšem naštěstí ne vinou kapely
NiceLand, ani vinou mého soustředění se na kariéru alkoholika, která
je některými členy bandu hojně podporována. Finanční krize dorazila už
i do Prahy, a tak spolu se mnou opustila prostory našeho vydavatelství
pěkná řádka nešťastníků. Najednou mám spoustu volného času a na kontě pěkné odstupné. No a jak bohuliběji se dá trávit volný čas než s
NiceLandem na cestách? Tentokrát byla za cíl vybrána Plzeň, město piva a bordelů. A aby to kluci měli pestřejší, vyrazila jsem spolu s dalšími dvěma kapelními kamarádkami, přítelkyněmi, ex-spolubydlícími a tak podobně. V této sestavě jsme zdatně čelily urážlivým poznámkám mistra Motyčky na téma groupies a hodlaly Plzni ukázat, že i na našeho veselého emaře se dá slušně zapařit.

Michal: S tou finanční krizí to nebude zase tak špatný, Marta už opět
práci má (jestli se tomu tak dá říkat) a já jel do Plzně vybaven dvěma
krabičkama ultralehkých cigaret a balíčkem nových strun, takže taky
dobrý.
Plánovaný sraz u zkušebny v 18:00, plánovaný odjezd v 18:15. V 18:40
jsme byli pořád v Praze a jisté zmatky začaly už při nakládání aparátů
zjištěním, že jeden chybí, respektive byl zanechán téměř na druhé
straně města z důvodů jakéhosi blíže nespecifikovaného natáčení ve
studiu. Po menších úvahách (18:45), zda má smysl se takhle navečer
tahat auty zaplněnou Prahou nebo rovnou nechat basáka Přemka doma,
jsme nakonec zbytek věcí naložili a vyrazili dotyčného vyzvednout až
před dům. Bubeník Boodya tentokrát na zadním sedadle, leč to ho
nezastavilo v chrlení nadávek na okolo jezdící řidiče, ruka mu
pravděpodobně automaticky vystřelovala k pomyslnému klaksonu a pravá
noha, vytrvale podupávající, asi nebyla zárodkem nového songu, ale
chybějícího brzdového pedálu - prostě řidič tělem i duší. Máme ho
rádi.
Přemek se sice přiblížil relativně blízko zkušebně, ale když jsme se
ho snažili naložit uprostřed rušné křižovatky, věnoval se asi velmi
důležitému telefonátu a nevnímal okolí, natož troubení nejen našeho,
ale i ostatních aut, kterým jsme bránili v úspěšném projetí křižovatky
na zelenou. Konečně si nás všiml, nasedl do auta, telefon stále u ucha
a pozdrav žádný. Hovor ukončil až těsně před jeho domem, kde jsme
nabrali poslední kus nástrojovky a opět čekali na Přemka (19:05).
Hranice Prahy jsme opouštěli s hodinovým zpožděním.

Marta: Tak a teď je na místě poděkovat Míšovi, protože to byl on, kdo
mi novou práci (jestli se tomu tak dá říkat) sehnal. Tím se z něj stal
svým způsobem můj šéf a svoji novou roli despotického tyrana si začíná
náležitě užívat. Ale o tom někdy příště... Nervozita kapely se
samozřejmě projeví, ve chvíli, kdy parkujeme nedaleko klubu Buena
Vista, mi na mobilu naskočí strohá smska od mistra Motyčky o dvou
slovech: "Kde jste?" Její smysl mi zůstává utajen, protože když se
ohlásíme u vstupu, zjišťujeme, že guestlist je prost našich jmen. Po
jednom telefonátu a pohotovém jednání kytaristy Tomáše jsme ale
vpuštěny do sálu, kde právě zvučí kapela Lety Mimo. V sále už je pár
fanoušků, takže hláška zpěváka Lookyho "Ááá, vítáme tady Martu P.", mi
není úplně po chuti, nicméně vychovaně zamávám a spolu s ostatními si
to šinu k baru. I když jsem ještě naprosto střízlivá, stejně pod něj
málem spadnu ve chvíli, kdy mi Michal oznámí, že mi našel práci. Je to
k neuvěření, ale občas je ten kluk docela hodnej... Máme ho rádi.
Následuje barová konverzace, která se točí zejména kolem sobotní party
ukončené v pondělí večer. Zde dostává prostor Boodya a jeho nezbytné
avšak vtipné rejpání, poté už pódium ovládají Lety Mimo. Looky má
zřejmě ten večer v plánu mě vytočit, a tak si teď už před zaplněným
sálem opět vyslechnu jízlivou poznámku na téma Marta a její parta...
teda party. Nicméně klukům to hraje pěkně a sklidí zasloužené ovace.
Poté už ale uvolňují prostor pro NiceLandy.

Michal: Kapela teda nervózní vůbec nebyla, ale když už si musíme na
koncerty vozit fanynky, tak máme starost, jestli někde cestou třeba
nenarazily na naftu (nebo na kamion s naftou), a tím pádem nedorazí na
místo určení splnit své povinnosti zahrnující skandování, tleskání,
pískání, padání, či lehání na zem a samozřejmě bezbřehý obdiv. Leč
zabrán do organizace večera jsem opravdu opomněl zmínit se tomu milému
pánovi u vchodu, že máme hosty. Možná mi tím mé podvědomí chtělo
naznačit, že by si ten vstup klidně holky mohly zaplatit a přispět tím
do kapelního fondu. Ale atmosféra v sále se hned po jejich příjezdu
rozjasnila jako tvář bezdomovce nad čerstvě nalezenou nedokouřenou
cigaretou, a my jim byli vděčni za podporu před, při i po koncertě.
Looky byl opravdu v náladě a já byl rád, že to protentokrát schytávala
Marta a ne já, jako naposledy v narvané Lucerně, když mi věnoval
píseň, o kterou jsem sice nežádal, ale pobavila všechny přítomné svým
názvem. Myslím, že to bylo něco o alkoholikovi...
Poté přišlo povinné dohadování, kdo v čem bude hrát, ale dokonce ani
zavilý zastánce módních doplňků kytarista Tomáš si protentokrát nevzal
nic lepšího, než tričko s Tomem a Jerrym...Vlastně jenom s Tomem,
navíc v zářivě červené barvě. Teď nemyslím tu šik červenou, ale
takovou tu nezdravou, svítivě rudou. Něco takového byste si na sebe
patrně oblékli na procházku v mlze po D1. I když je pravda, že vedle
něj Přemkovo tílko s lebkou vypadalo najednou docela přijatelně.
Následovala hádka o playlistu, po letech jsme poprvé nehráli jednu
naši oblíbenou věc. Asi proto, že má oblíbená už tolik není, a hlavně
je třeba dát prostor novým přírůstkům do repertoáru (nebo si je aspoň
veřejně odzkoušet na nebohých posluchačích). Tak ještě vyměnit struny,
dva redbully s vodkou a víno k pódiu a byli jsme ready.

Marta: Ironickou poznámku o placení raději obejdu bez delšího
zamyšlení, neb bouřlivým hádkám s mistrem se v poslední době převážně
úspěšně vyhýbám, a dodám jen, že coby profesionální fanynky kapely
jsme si vstupné dle mého názoru poctivě odpracovaly. Na svoji obhajobu
bych navíc ráda uvedla, že tentokrát si Looky vzal na paškál mě z
čistě prozaického důvodu - moc dobře ví, že mým guru v oblasti
alkoholismu je jistý mladík s černou patkou a linkami. Co se týče
kapelních mundúrů, musím souhlasit, že Tomáš svým tričkem šokoval
nejen Michala, Přemek jel s lebkou svoji zavedenou klasiku, Boodya to
u mě s trikem mých oblíbených Anti-Flag vyhrál, ovšem Michal ve svém
supermanovském tričku a lá Marek Ztracený byl lehkým zklamáním tohoto
jinak vydařeného večera... Proto tajně doufám, že příště se už budu
moct zmínit o slušivém modelu s logem Batmana. Nicméně ani tyto
poněkud nesourodé outfity nezabránily klukům odvést na pódiu natolik
slušnou práci, že některé fanynky skutečně klesaly k zemi, všichni
pařili a kluky po koncertě nechtěli pustit z pódia. Show ocenili
dokonce i kluci z kapely Clou, kteří se po troše přemlouvání (Lukemo
se zbořil předchozí večer a dohnala ho kocovina) přece jen na chvíli
zastavili. Po koncertě party vesele pokračovala a to bychom nebyli my,
abychom z klubu neodcházeli poslední. Cesta domů ve společnosti vína
utekla poměrně rychle. Obzvlášť poté, co nám ji svým telefonátem
zpestřil Boodya, jenž postrádal část svých bicích. Jestli ten kluk
někde jednou nezapomene svoje kudrlinky, bude to zázrak... Nicméně
jelikož už jsme byli téměř v Praze, nemohli jsme mu být nápomocni. A
protože jsme stále neměli dost, pokračovala naše party až do ranních
hodin, než jsme upadli do komatu, z něhož nás po několika málo
hodinách nemilosrdně probudil Boodya s radostným oznámením, že virbl
je na světě. Jistě pochopíte, že v deset dopoledne s bolavou hlavou
jsme spíš než jeho nadšení sdíleli touhu ho zabít...

Michal: A dál už mám vokno.
No dobře, pamatuju si první  písničku nasazenou rychleji, než obvykle,
takže se z krásných kytarových vyhrávek a kudrlinek stávalo skoro
metalové běsnění, taky absolutní kolaps hlasu při předposlední písni,
která se tak málem stala mou poslední. Nakonec mě hlasivky ve štychu
naštěstí nenechaly, ale na skandovaný přídavek jsem se už vážně
necítil. Leda, že bych měl tendenci recitovat, ale na to je odborník
Boodya a ještě to dává s přehledem v němčině. S tím jsem prostě nemohl
soupeřit. Po nás ještě nastoupila místní kapela a strůjce celého
tohoto večera. Marně jsme dumali nad původem jejího názvu. Chuť. Proč
zrovna tohle? Naše dotazy zůstaly nezodpovězeny, ale po pár
písničkách, kdy jsme si zoufale lámali hlavu nad tím, jak jedna kapela
může v každém songu znít úplně jinak (došlo i na nefalšované disco, za
které by se šéf Evropy 2 hádal až do ochraptění), jsme tu povedenou
sebranku překřtili na VšehoChuť a bylo nám mnohem lépe. Některé věci
prostě nemohou zůstat nedořešeny. Ale hrálo jim to dobře.
Když nás s Martou a fanynkou-řidičkou (skoro doslova) vyhazovali
z klubu, zbytek kapely byl už dávno na cestě do Prahy. Ale noc byla
ještě mladá a my raději vzdali hledání dalšího místa, kam bychom se
mohli přesunout, a kde by nebyl ani jeden hrací automat. Raději jsme
se spolehli na komfort čerpacích stanic a jejich předraženou nabídku
lihovin. Malé emo autíčko uhánělo jako zběsilé (cca 90 km/hod),
červené Lambrusco bych sice neoznačil za víno, ale udrželo náladu na
veselém stupni až do cíle cesty. Boodyův zapomenutý buben už mě
rozhodit nemohl, ani jsem nebyl ve stavu, kdy bych to mohl řešit.
Takové věci se stávají i v lepších rodinách (viz koncert ve Vagonu v
Praze a moje natolik dobře ukrytá kytara v zákulisí, že jsem na ni
zapomněl). Po malé zábavné vložce s parkováním už jsme mohli jenom
odpadnout, což se taky brzy stalo... Ale ten telefonát po ránu mu fakt
neodpustím.

Teď, když to tak po nás čtu, vypadá to, že jsme jen banda alkoholiků,
nezodpovědných a zapomětlivých lajdáků, flákačů a budižkničemu, ale
není to tak... Říká se nám muzikanti :)