JUGI z UDG - Povídka na pokračování, díl druhý
Bára Honzu registrovala. Za prvé kvůli tomu, že holky vždycky pokukují po klucích z vyšších ročníků, zvláště po těch pěkných a zlobivých, a za druhé její spolužačky čas od času básnily o koncertech Honzovy kapely.
I Honza věděl, že kapela je slušná zbraň k dobývání holčičích srdcí, ale v případě Báry se ji zdráhal hnedka použít. Tušil, že tuhle holku chce získat jinak než pozváním na koncert Dorians. Byl ale přesvědčen, že zcela bez strategie to taky nepůjde, použil tedy tu, kterou vymyslel v hodinách dějepisu a říkal jí „Totální láska“.
Rozhodl se pro ni bleskově, protože věděl, že jen tak může zafungovat. Utrhnul malou bílou kopretinu a teatrálně před zraky spolužaček předstoupil před Báru a řekl: „Tady máš pampelišku.“ Bára se usmála, vzala si ji a řekla: „Dík.“ Spolužačky se chichotaly a Bára se zdála být potěšena nenadálým zájmem okolí. Honza pokračoval dopředu promyšlenou větou: „Myslím, že jsem se do tebe zamiloval a chtěl bych tě pozvat na rande do Prahy na šlapadla na Vltavu.“ (Dlouho dumal nad tím, jaké rande by bylo nejvíc cool a právě v den, kdy probírali v dějepise průmyslovou revoluci, přišel na tohle.) Bára zčervenala a rozpačitě řekla: „Tam už jsem byla jako malá s mámou a tátou.“ V tu chvíli učitelka začala svolávat studenty a oba aktéři námluv využili situace, aby se schovali v davu. Bára potřebovala čas, aby se zbavila červenání a Honza zas musel rozdýchat svůj náročný kousek a zároveň promyslet další postup operace „Totální láska“.
Zbytek dne už byl jen ve znamení pokukovaní a úsměvů, které však dávaly tušit, že strategie nebyla zcela neúčinná. Další ofenzíva měla přijít zítřejší ráno.
Hned ráno, jakmile Honza svoji vyvolenou uviděl, zamířil rovnou k ní, objal ji, pevně stisknul, pak beze slov objetí povolil, chytil za ruku a držel. Až po chvíli se zeptal, jestli jí to nevadí. Odpověděla, že ne, a tak strávili návštevu hornického muzea v Kutné Hoře ruku v ruce. Občas prohodili několik opatrných slov, oba byli z nenadálého spojení lehce nervózní. Po prohlídce muzea Bára zmizela se spolužačkami na záchod, Honza si uválel cigáro a pokuřujíc u morového sloupu hodnotil druhou etapu své mise jako povedenou.
Zbytek výletu jako by se oba snažili předstírat, že ve hře už nehodlají pokračovat a že mohou klidně vykonávat jiné činnosti. Shodou okolností si však v autobuse sedli přes uličku, takže přesto, že Bára měla rozečtenou zajímavou knížku a Honza v mobilu dokončoval text písničky na zítřejší zkoušku s Dorians, nemohli se ani jeden na svou činnost soustředit.
Honza spřádal plány na závěrečnou steč. Teď již chtěl být prozaičtější. Báře nabídne pomoc s batohem, doprovodí ji domů a než se úplně rozejdou, políbí ji. Bál se jen toho, že by některá ze spolužaček mohla mít s Bárou stejnou cestu a zkřížila by mu tak plány. Když autobus zastavil a studenti se pomalu v hloučcích či jednotlivě trousili do světových stran, ocitl se na chvíli s Bárou sám: “Nechceš vzít ten batoh?“ „Ne, mám to vázně lehký“ „ Můžu tě doprovodit domů?“ „No nevím, je to asi zbytečné. Bydlím tady kousek, jednu stanici trolejbusem. Taky jsem dost unavená. Nezlob se...“
Bára se neutrálně usmála a pomalu odcházela. Tento okamžik zůstal vryt do Honzovy paměti jako moment, kdy poprvé v životě ucítil lásku. Vtrhla do jeho nitra náhle jako zvláštní směs nadšení, úzkosti, jistoty i pochyb, vybudila jeho ego, které však zároveň srazila k zemi. Podobný pocit se v budoucnu dostavil ještě dvakrát. Teď to však bylo poprvé a Honza se cítil zaskočený jeho intenzitou. Vnitřní rozervanost jako by ho zbavila úsudku a na moment úplně vyprázdnila. Najednou měl pocit, že všechno je zbytečné, nesmyslné a ztracené. Sedl si na obrubník a seděl. Najednou se mu smysly vrátily. Sám pro sebe se pousmál. V duchu si řekl: „Tak tohle je láska.“ Zdálo se mu to tak neuvěřitelné, připadal si jako hlavní hrdina seriálu, u kterých brečívala jeho maminka. Zopakoval to polohlasem a vydal se domů.
