Jan Amos Horáček: Labyrint Penziónu Svět

Penzión Svět nachystal divákům ve Státní Opeře nezapomenutelný večer. Hlavní role obsadily jak fantastické pěvecké výkony všech účinkujících, tak i doslova geniální výprava - kdy se na scéně míhaly úchvatné kulisy, kostýmy a animace. To vše by se ale neobešlo bez silného děje... A Michal Horáček nezklamal. Muzikál o 2 009 verších tak uznávaný textař rozlil do velkého příběhu s filozofickou hlavou a mile sarkastickou patou. Kamarád pato-s se naštěstí nedostavil.

Na své si přišli jak vyznavači Kantova kategorického imperativu, tak i milovníci klíčů (zejména desítky) nebo praní, ždímání a sušení...

O hudebních (pod)nájemnících Penziónu svět už se toho namluvilo hodně. Castingy, které by počtem svých účastníků vydaly na tři pěvecké soutěže, se ale ve výsledku vyplatily. Pěvecky i choreograficky se blýskli všichni účinkující, přesto se tu objevil někdo, kdo zazářil ještě o třídu výš. Čtyřiadvacetiletý Vojtěch Dyk se své role Kudykama zhostil dokonale. Jeho křehký zároveň však silný charizmatický výraz a mimořádný rozsah jednoduše braly dech. Jeho přednes písně Hladiny vyvolal jeden z největších aplausů celého večera... Skvěle se ale předvedli i Marek Holý (toho času Martin) nebo dobře známý „strážce plamene" František Segrado jako Pozorovatel.

Jedním z nejkouzelnějších a nejúsměvnějších momentů bylo sarkastické lamentování Lucie Bílé... S cizím mužem v cizím pokoji a jistou míru nadsázky dokázalo tvůrčí duo H+H i v souvislosti se zařazením osobité verze hitu Štěstí je krásná věc, pro tentokrát s králičím doprovodem... Velké finále pak přišlo s přídavkem Tante cose da veder' v podání všech alternujících Kudykamů a Karla Gotta.

Co dodat závěrem? Prostě mi dejte pokoj... V Penziónu svět a minimálně na tři noci. Jedna je totiž v případě téhle úžasné podívané a poslýchané prostě málo.