R.E.M. „zkolabovali" do skvělé formy
Zatímco Accelerate překvapilo návratem k rockové říznosti, Collapse Into Now opět zpestřilo. Vrátilo do výrazového rejstříku R.E.M. vše, co mohlo fanouškům na Accelerate chybět. Collapse je „pomalejší" a pestřejší, i když nechybí ani navztekaně kvapící, málem punkové opusy. Zase více slyšíme akustické kytary a mandolínu, klenuté nápěvy ve středních tempech i balady. Jakoby se kapela obracela - z nového úhlu pohledu, pochopitelně - k rockově písničkářské rozevlátosti titulů Green (1988) nebo Out Of Time (1991). Svoje vrcholné období sice nepřekonává, ale „Úpadek k dnešku" zvládá víc než se ctí.
Ostatně, jak to kapela myslela tím kolapsem? Jde o obvyklé rýpaní do upadající civilizace samozvaného homo sapiens sapiens, jak by se dalo v prvním plánu čekat? Nechejme promluvit pana baskytaristu, spoluautora a spoluproducenta Millse, respektive ocitujme jeho vysvětlení z rozhovoru pro časopis Rolling Stone: „Je to spíš osobní nahrávka než politická. Při psaní písní nám sice přicházely na mysl současné události, ale nakonec se témata transformovala do mnohem obecnější roviny."
Texty „v obecné rovině" ovšem v případě nových R.E.M. naštěstí neznamenají „nekonkrétní" a „o ničem". Třeba v úvodní garážově špinavé Discoverer si Mr. Stipe nadává za omyly a blbosti, kterými lze pohřbít vztah dvou lidí. Nezní to prázdně ani otřepaně, na to je Stipeovo pěvecké „nasebenaštvání" příliš intenzivní. Poselství? Pokud dobře rozumím, ovšem text má vícero vrstev a nikdo nevidí Stipeovi do hlavy, tak asi: Je fajn objevovat nové, ale možná není nad důvěru k ověřenému a nad vlastní důvěryhodnost... Zní to jako samozřejmost, ale kdo se dokáže téhle zásady držet celý život?
Následující All The Best na pisatele působí trochu jako vata. Ale hned třetí píseň Überlin je mistrovský kousek, přestože právě v ní R.E.M. zřetelně opakují svoje kousky z období alb Out Of Time. Stipe plasticky vykresluje náladu současného Berlína, jednoho z míst, kde se vedle domovské Ameriky deska natáčela. „Hej, dej si svoji pilulku/a teď snídani/nahoď fazónu a šup do práce/rozbitá země a žádné iluze..." Je v tom stesk, tíseň a uspěchanost velkoměsta, ale i obdiv ke svobodomyslnosti tohohle kosmopolitního, multikulturního centra.
Balada Oh My Heart připomene časy desky Automatic For The People, ale zase to nevadí. Chytlavou melodii ospravedlní „hluboké samozřejmosti" textu - což zase není protimluv, opakovaní velkých pravd nemusí vyznít trapně. Navíc nejde o kousek povrchně milostný, jak by se mohlo zdát. Oh My Heart vyjadřuje třeba i pousmání nad měnícími se vládami, které jsou přece nepodstatné a povrchní v porovnání s tím, že vždy můžete „poslouchat písně, stromy, duchy a budovy, stát za svými rodiči".
Stipe (a zřejmě nejen Stipe, písně jsou opět prezentovány jako společná díla) jako textař stárne v tom nejlepším smyslu slova. Téměř bez patosu rekapituluje a skládá účty. A když ho dostihne deprese, připomene sobě i naslouchajícím v další zdařilé baladě Every Day Is Your Win, že „každý den je zázrak".
Album opět ozdobila řádka hostů. Tradičně sugestivně se zahryzne pod kůži zpěv „staré známé" Patti Smith, zvláště v závěrečné výpravné kompozici Blue. Výraz nesmrtelné punkové kmotřičky se prostě s tím Stipeovým násobí. Stejně přirozeně zapadne do soundu R.E.M. i Eddie Vedder, vypomáhající s písní It Happened Today. A těžko si představit vhodnější pěveckou partnerku do ironické pecky Alligator_aviator_autopilot_antimatter než rozkuráženou mladou dračici Peaches.
Takhle bychom mohli probírat píseň po písni a skoro každá má opravdový nápad i náboj. Vycpávek najdeme překvapivě málo. Kromě zmíněné All The Best jen poněkud průhledné 60‘s retro Mine Smell Like Honey nebo prvoplánovější That Someone Is You. Ale to je spíš otázka vkusu.
Zkrátka, Collapse Into Now nezklamalo naděje, probuzené díky Accelerate. R.E.M. jsou zpět. Kdo je po albu Up (1998) házel do starého železa (přiznávám, i já), činil tak značně předčasně.
