Reportáž: Colours, den první - Duha nad Ostravou

Hned první den 11. ročníku Colours Of Ostrava potvrdil pověst žánrově nejpestřejšího festivalu. Hrálo se doslova „od Bacha po Vlacha“, což je ovšem v tomto případě dobře.

Při průzkumu nového areálu v Dolní oblasti Vítkovice vítalo návštěvníky rozverné reggae krumlovských Pub Animals. Bujaré „východně-lidovkářské“ veselí nabídla estonsko-ukrajinská Svjata vatra. Produkci kapely zahájil principál Ruslan Trochynskyi (někdejší člen Haydamaki) tím, že s trombónem oběhl kavárnu, místnosti a chodby přilehlé k „halové“ Česká spořitelna Active stage a řádně zadul do uší každému, kdo snad váhal vstoupit do sálu. Pokud jste ovšem nechtěli přijít o čtvrteční hlavní hvězdu, mohli jste si vychutnat pouze úvod vystoupení. Na hlavní scéně už se chystal Rufus Wainwright.

Během úvodního slova ředitelky Zlaty Holušové se navíc stala věc, kterou museli pořadatelé objednat u vyšších instancí. Spustil se kratičký deštík (toho dne jediný) a padal jen tak dlouho, aby zapadající slunce stihlo nad pódiem vykreslit duhu. Přesně na přípitek k zahájení festivalu. Ačkoliv pisatel není religiózně zaměřen, tohle nelze nazvat jinak než znamení shůry.

Anděl na ostravském kůru

Magie chvíle se ještě znásobila, když k mikrofonu přistoupil živoucí cherubín Rufus Wainwright a podporován hlasivkami členů svého bandu, zazpíval úchvatnou a calella verzi balady Candles. Iluze chrámu pod širým nebem a posvátné chvíle dotažená k dokonalosti.

Kanadský zpěvák prostě patří k vizionářům, kteří ještě mají skutečné charisma. Nonšalantně sázel jednu „velkou“ melodii za druhou, udivoval jistotou intonace i hlasovým rozsahem. Dokonale odzbrojujícím způsobem se mu podařilo skloubit zdánlivě nespojitelné: dekadenci a lehkou pompu v duchu Freddieho Mercuryho s decentním vkusem svých folk-rockových písničkářských kořenů. Málokterý festival může takhle plýtvat hvězdami prakticky hned na úvod programu. Na Colours vyšla sázka na velkorysý rozjezd geniálně.

Kronos Quartet ve společném projektu s „elektrickým harmonikářem“ Kimmem Pohjonenem a počítačovým hudebníkem Samulim Kosminenem nadchli každého, kdo byl ochoten vnímat náročnější kompozici na rozhraní soudobé vážné hudby a alternativy. A okouzlených posluchačů se sešel celý národ. Pochopitelně bylo lepší, pokud jste měli předem naposlouchanou suitu Uniko. Ale zvukové krajiny podporované originálním light designem, střídající pasáže velebné, disonantně znervózňující, klenutě melodické i dravé, dokázaly strhnout i nepřipravené diváky.

Post-rockoví hlukaři Mogwai se sice pohybují v úplně jiných vodách než Kronos, ale jakoby na jejich zvukové hledačství a výstavbu vznešených architektur z tónů navázali „jinými prostředky“. Sound Mogwai nelze popsat jinak než jako „hmatatelný“. Na vlnách echovaných akordů a kytarových vazeb jste mohli nejen surfovat, šlo se o ně málem opřít. Všeobjímající zážitek.

Izraelsko-americké Infected Mushroom předcházela dobrá pověst o odvážném kombinování trance, psychedelie a rocku, ovšem začátek setu vyzněl jako až příliš přímočará tucka. Nicméně pisatel nechce křivdit, nemá právo hodnotit. Dal jen začátek koncertu, který se mohl vzhledem k potenciálu nahrávek Infected Mushroom vyvinout velmi zajímavě. Nespravedlnost festivalů spočívá v tom, že nemáte čas čekat.

O scénu dál se o příjemné popůlnoční finále postarali islandští Hjaltalín. Nejen, že oživili melodický indie-kytarový pop nevšedními nástroji (v obsazení mají třeba půvabnou blondýnku s fagotem), ale i málem hereckými prvky. To když zpěvačka Sigríður začala předvádět se zpívajícím kytaristou Högnim dialogy ze života.

Srovnávání areálů

Člověk se pochopitelně nemohl po osmi festivalových letech v příjemném podhradí (první dva ročníky ještě neexpandovaly přes říčku Ostravici) ubránit srovnávání areálů. Dolní oblast Vítkovice je vizuálně velmi nevšední. „Industriál“ hodnotil z pódia i Rufus Wainwright slovy, že si připadá jako filmový robot – a vůbec to není špatné.

Odpadly tlačenice, šouravý pohyb po lávkách přes říčku. Hlodají sice sentimentální vzpomínky na kostelní scénu nebo na větší množství zeleně pod hradem i na Černé louce, ale zdá se, že nové, unikátní prostory obstojí se ctí. Snad jen horší noční osvětlení cest v areálu v kombinaci s plochami krytými drcenou struskou (schválně, kdo z vás, kteří jste vyrazili jen v sandálech s otevřenou špičkou, si neukopl aspoň jeden nehet o kámen?) může lehce pokazit první dojem. To je ovšem nedostatek odstranitelný.