Reportáž: Colours, den třetí – Dámská jízda a neúnavný Afričan

FOTO: Colours of Ostrava – den třetí, 14.7.2012

Na Afričanech je úžasné, že i když hrají obyčejný líbivý popík bez „uměleckých ambicí“, bývá hudba odlehčená, méně strojená a jaksi živelnější. Platilo to i pro keňské Sauti Sol, kteří zahájili sobotní dění na hlavních scénách. Svým „slunečním“ názvem sice slunce zpoza mraků nevylákali, ale písničkové hřejivosti měli na rozdávání.

Totéž můžeme napsat o chilských věrozvěstech reggae Quique Neira & Najavibes. Nehrají nic nového, jen tu nejpozitivnější a nejuhlazenější konzervativní podobu žánru. Jenže Quique rozdal svým zpěvem tolik pohody, že vás obrnila i do pozdějších tlačenic a front.

Čarodějka ze severu i zpěvy sladké Francie

Dámskou jízdu zahájila uhrančivá Dánka Maria Franz s kapelou Euzen. Kdo slyšel v roce 2010 na Colours její předchozí skupinu Valravn, dovede si přibližně představit i Euzen. To neznamená, že by šlo o rozemílání téhož. Kdepak. Z podobných východisek (seversky „mystické“ nápěvy, hlasové hledačství ne nepodobné Björk, rafinovaná elektronická mlha i hypnotizující beaty, rockový odkaz) se noří písně opět osobité.

O sobotní hvězdné chvilky na hlavních scénách se postaraly dvě následující osobnosti. Nejprve odzbrojující osůbka Zaz, rozpustilý živel i skutečná dáma v jednom. Tichá a elegantní v najazzlých baladách, bujará a vtipkující v roztančených šramlech, temperamentní a sugestivní v rockových momentech. Když vyzvala publikum, ať zavře oči a přestaví si sama sebe v dětském věku v ulicích ranního města, provoněných nedalekou pekárnou, navodila atmosféru nostalgického snu. A pokud se vám podařilo alespoň trochu naladit na podobnou vlnu, fungovalo to nádherně.

Zaz se dal věřit i naplánovaný „výtržnický“ závěr vystoupení, kdy nejdříve rozpustile třískala bubeníkovi do bicích a nakonec si za ně sama sedla.

Druhý památný vrchol venkovních scén měl na svědomí šaramantní pan Hugh Masekela. Jihoafrický génius popíral fakt, že je mu třiasedmdesát (!) let. Sice už pochopitelně nemohl dout do kornetu od začátku do konce koncertu s razancí mladého jazzového chrta a občas „odpočíval“ u perkusí, to ale nic neubíralo na eleganci tónu, když se do vyhrávek pustil. Navíc pořád skvěle zpívá a radost z hudby i prožitek rytmu přenášel do diváků dokonce rozpustilými tanečními kreacemi. Uctivost a velký hold mistrovi. Masekelovy afrojazzové fúze jakoby shrnuly to nejlepší z dramaturgie Colours.

Určitě si šlo užít i vystoupení Alanis Morissette. All I Really Want, Hand In My Pocket i Ironic stále zůstávají dobrými písněmi. Ale... Snad za to může srovnání s temperamentem Zaz a přesycení dobrou muzikou, v případě autora reportáže se euforie nedostavila. Podobně jako během předchozího koncertu v pražském Kongresovém centru převládal dojem jakési bezradnosti na scéně.

Alanis s opět dorostlou kšticí rázovala sem a tam, asi vyloženě nešetřila energií, i když do vysokých hlasových poloh se pouštěla velmi opatrně, jenže jakoby úplně nevěřila všemu, co zpívá. Už nemůže být tou sugestivní mladou ženou, jako když u nás poprvé vyzpívávala svoje city a frustrace ve skvělém setu na festivalu Jam v roce 1999. A přitom ještě nenašla „zralou“ polohu, jako se to daří dámám úrovně Patti Smith. Ale omlouvám se tisícům nadšených diváků, asi jde opravdu jen o subjektivní dojem autora.

Tlačenice a oželené koncerty

V sobotu padl na Colours návštěvnický rekord. Do industriálního areálu dorazilo 31 tisíc posluchačů. Pravda, tohle by „plácky“ Černá louka a podhradí neunesly. Tentokrát už ovšem přestával pobírat i vítkovický prostor, rostly fronty na vše. A bohužel i na muziku.

Zlatými hřeby Colours se mohly stát koncerty Portico Quartetu nebo Ibrahima Maaloufa, jenže jakýsi dramaturgický šotek je odsunul do věčně přeplněného, kapacitně absolutně nedostačujícího sálu v bývalém plynojemu, respektive do pozdních hodin. Právě tihle účinkující mohli skvěle zahrát na menších venkovních scénách a „odčerpat“ tlačenice před plynojemem.

Že jde o komornější hudbu? To v případě čtvrtečního koncertu Kronosu také a jak skvěle se koncert vydařil, jak vstřícně byl chápavým publikem přijat. Navíc Portico v jednom z rozhovorů s autorem tohoto článku prohlásili, že se open air festivalů vůbec nebojí a mají připravený „hlasitější“, elektronikou podpořený repertoár. Převeliká škoda. Dojem z nejoriginálnějšího letního festivalu jako celku ovšem i tak zůstává mimořádně kladný.