RfP očima Wohnoutů
A právě ten poslední ročník jsem si vlastně poprvé v životě okusil, co znamená prožít si tenhle festival pěkně od začátku do konce. Navíc jsem v rámci cyklojízdy, kterou pořádají organizátoři, přijel ještě se svým druhem z rytmický sekce naší kapely Zdeňkem Steinerem a taky s bubeníkem Tří sester Frantou Vránou z Prahy do Hradce na kole.
Už tato skutečnost předznamenala, že zřejmě prožiju velice nestandardní návštěvu RfP. Mám teď na mysli hlavně přítomnost pana Vrány, protože pan Vrána je velice nestandardní člověk, o kterým zde ještě bude řeč.
A taky že jo. Dorazili jsme v takzvanej zahřívací den, kdy se všechno lidstvo teprve sjíždí a jelikož jsme druhej den měli vystoupení a já jsem zodpovědnej profesionál, dal jsem si pouze dvě piva a šel spát. Ale ze všeho nejvíc jsem byl úplně zbídačenej po tý cyklotúře.
Druhej den v poledne jsem se vzbudil, posnídal, pozoroval začínající cvrkot festivalovej, poslech pár kapel a potkal pana Vránu, kterej samozřejmě oka nezamhouřil a kalil jako ďábel. No a najednou byl večer a já stál na obrovským pódiu, před nehoráznym kotlem a ještě se svými třemi kolegy vytvářel něco jako hudbu. Myslím, že jsme si to tenkrát moc užili.
No a jak to tak chodí, když máte dobrej pocit z vykonaný práce, zasáhne vás taková lehká vlna euforie a vy si jdete pěkně na bar v dobrý náladě poklábosit se členy ostatních hudebních sdružení, sem tam hodíte vočkem po kočičkách a prostě je pohoda. Ovšem jen do tý doby, než potkáte pana Vránu. To se pak začnou dít věci. Rup, rup, rup a než bych stačil říct švec, mám v sobě několik šláftrunků. Z lehký euforie se stane euforie významná a už to jede.
To znamená, že místo toho, abych se druhej den vzbudil doma ve svý posteli, stejně jako ostatní členové naši party, probouzím se já ve stanu úplně cizích lidí. Navíc jeho majitelé, když jsem se probral, už nebyli přítomni a já dodnes nevím, kdo se mě tehdy ujal. Nicméně bych jim touto formou velice rád poděkoval. Oklepal jsem se a vyrazil na snídani.
A koho si myslíte, že jsem tam potkal? Přesně tak. Pana Vránu a jeho přátele. Strávil jsem s nimi celej den a pil jak Dán. Nutno ale dodat, že jsem si to velice užíval. Až na pár výjimek, jako byli například Mucky Pup, kde jsem ale stejně usnul, jsem neviděl žádnou kapelu. Místo toho jsem se koupal v nedalekým rybníku, dělal ostudu a dokonce kradl lidem peněženky a telefony. Ale nejsem žádnej lapka. Vše jsem zase za panáka poctivě vracel. Taky bych se tady, když mám tu možnost, rád omluvil jedný slečně, který jsem sebral růžovej svetřík, natáhl si ho a značně roztáhl. Tedy v podstatě znehodnotil. A to je to poslední co si pamatuju.
Pak už jen zase to, jak vylejzám opět z cizího stanu, třesu se a vidím kamaráda, kterej jede do Prahy. Okamžitě nasedám a jedu s ním. Tak toto je můj zážitek z RfP 2009.
Uznávám, že to není kdovíjaká osvětová stať, ale takto se to všechno semlelo a já navíc hrozně nerad lžu. Jedno vím ale jistě, letos se mi to stát nemůže, neboť druhej den po vystoupení nastupujeme do studia. No a takovej frajer, abych tohle vodpísk, zase nejsem. Takže čau.
