Richard Müller: Už? Nikoliv, ještě pořád.
Když mi v T-Music v září zadali článeček o květnovém albu Už, trochu mě překvapili. Co psát, když už se o Už tolik publikovalo a řeklo? Jenže ono vlastně vůbec nejde o špatné zadání. Alespoň se můžeme na album podívat s odstupem. Proč Už slavilo úspěch? Je Už už aspoň trochu nadčasové?
Domněnku, proč Richard Müller každým albem boduje, nadatloval autor už do prvního odstavce. Nezáleží na tom, že Müller dal tentokrát v hudbě víc prostoru elektronice a drží krok s trendy. Není podstatné, zda s ním hrají špičkoví světoví muzikanti či zdejší dobří instrumentalisté. Není zase tak důležité, že Müller má cit pro přímočaré, chytlavé melodie jako Čo ťa bolí. To vše jsou krátkodobá měřítka. Nebýt něčeho navíc, veškerá aktuálnost časem zestárne a hitovost zevšední.
V Müllerově případě je oním něčím navíc důvěryhodná interpretace „krizových" životních pocitů. To nejde vykalkulovat, to funguje jen proto, že Müllera jeho písničková poznání opravdu zraňují. Je to slyšet, ať už zpívá text vlastní, nebo si dle svého vkusu vybere od jiných autorů.
Asi každý si občas kvůli některým činům připadá jako něco, co právě vylezlo zpod kamene a co „majú rady iba žaby a hadi". Jako v písni Majú ma rady, i když užitečným tvorům žábám a hadům coby symbolům čehosi slizkého se tu dost křivdí. Snad každý se zkušenostmi z dlouhodobějších partnerství zažil sladkobolné pocity vytrácející a zase se vracející lásky. Přesně jak to Müller podává v titulní písni Už. Tak by šlo pokračovat píseň od písně.
Kdybychom chtěli Müllerovi něco vytýkat, pak nejspíš opakování témat (tíseň, světácká nostalgie, vytrácení citů...) i odpovídajících, posmutněle působících melodických vzorců. Jenže ono jde spíš o aktualizaci než o sebeopakování. O vyjádření podobných věčných pravd lidského pinožení, ovšem z pohledu staršího a tudíž pozměněného chlapíka. O záviděníhodné stárnutí s posluchačem.
Právě proto nepůsobí Müllerovy desky dojmem hitů na jedno použití. K jeho písním se můžete vracet i po letech a málokdy mají pachuť překonané naivnosti. Snad s výjimkou některých kusů z dob Banketu. Naopak, starší nahrávky dokáží (byť v řádu popových idealizací) připomenout, co jsme mohli prožívat - nebo naznačit, co nás čeká - v krizích středních let. Jak napovídá i čtyřměsíční odstup od vydání, asi tomu tak bude i v případě zdařilého alba Už. Nadčasových kousků je na Už až až.
