Roxette v roce 2011 - milé retro? Nejen to.
Přestože vychází deska Charm School až víc jak za týden, většina fanoušků ji má už pár dnů ve sluchátkách. t-music magazín vám tak jako první přináší podrobnou recenzi.
Když dávali před deseti lety lékaři zpěvačce Marii Fredriksson pětiprocentní šanci na přežití, málokdo očekával, že by se severská továrna na hity ještě někdy rozjela. Zázraky se ale dějí a v roce 2011 se Roxette vrací na scénu.
Co je sympatické - jde o comeback se vším všudy. I kdyby švédská dvojka vydala další z mnoha bestofek a vyrazila kásnout na turné, nikdo by jí to nemohl mít za zlé. Přesto se kapela rozhodla vydat nový materiál. Příživničení ze starých hitů si tedy můžete odškrtnout hned v úvodu. Zásadní otázka zní: Mají Roxette v dnešní době ještě co říct? Dokonalou odpověď poskytuje jak jinak než samotné album.
Kytaroví popíkáři s čokotyčinkami v batohu
Roxette se do uší posluchačů zapsali jako zruční autoři nesmrtelných balad (Listen To Your Heart, It Must Have Been Love) i power popových melodií (Joyride, The Look, How Do You Do!) - a své tvůrčí schopnosti zůstávají věrní i na Charm School. Ba co víc, jejich bilance je zde obdivuhodně vyrovnaná, pomalé vs. rychlé - šest ku šesti.
O tom, že je kapela ve formě, svědčí už úvodní song Way Out. Klasický otvírák zachycuje Roxette v poloze dobrou náladou načichlých kytarových popíkářů s čokoládovými tyčinkami v batohu. Alfou a omegou je tu Gessleho schopnost napsat hit na první dobrou: silná melodie, chytlavý refrén a je vymalováno. Druhá píseň a první balada No One Makes It On Her Own potvrzuje, že ani tady kapela neztratila. Po pomalejším začátku jemně graduje, piáno postupně doplňuje elektrickou kytarou a sbory, kýč a cukr však dávkuje s rozvahou. Tohle všechno by ale nefungovalo bez Marie Fredriksson - rozsah jejího hlasu se sice s přibývajícími léty zmenšuje, mimořádná barva a uhrančivá interpretace však zůstávají.
Třetí v pořadí je rádiový vlajkonoš She's Got Nothing On (But The Radio), taneční electro-pop s prvky funky, to celé hozené do retra aneb útok na mladší generace. Nejpovrchnější skladbě na albu se nedá upřít jedno: tah na branku. Následuje vrchol desky. Temná power balada Speak To Me fascinuje na Roxette až překvapivě tísnivou atmosférou - rafinované mezihry, velkolepý refrén, znamenitě umístěné party klavíru a bezpečně nejlepší výkon Marie Fredriksson na albu.
První slabší chvilku si kapela vybírá v komorní záležitosti I'm Glad You Called, u které se příjemná jednoduchost obrací směrem k unylosti. Přestože obvykle akustika Roxette sluší, tady jednoduše postrádá potřebný šmrnc. Reputaci vylepšuje následná píseň Only When I Dream - ta má oproti svému předchůdci energie na rozdávání. Gessle opět potvrzuje pověst talentovaného hitmakera, skladbu dokonale stupňuje - odpočívá v depu, finišuje v cílové rovince. Když k tomu připočítáte perfektní hlasovou symbiózu Pera a Marie, duet par excellence je na světě.
Aspoň jednu úchylárnu si Gessle prostě prosadí
Rozvernou oddychovkou a prvním výletem do Liverpoolu šedesátých let je píseň Dream On. Když takovouhle věc posloucháte, venku prostě nemůže pršet - ideální „piknikovka" v tom dobrém slova smyslu. Přiostření přináší pecka Big Black Cadillac, která se, aspoň co se týče počtu koní, rozhodně nemíjí svým účinkem. Masivní zvuk a nasamplovaný podklad říznutý kytarami potvrzuje, že aspoň jednu úchylárnu si Gessle na desce prostě prosadí - ale kdo by se občas neprobudil se žvejkačkou ve vlasech...
Následuje uklidňující výlet do údolí šepotu a slz. Balada In My Own Way alias Crash!Boom!Bang! třetího tisíciletí je v podání Marie dechberoucí zpovědí, které prostě uvěříte. Desátým v řadě je song After All, další výlev zapáleného hudebního entomologa.
Velké finále přichází s předposlední písní Happy On The Outside. Balada si své slabší chvilky vybírá ve fádních slokách, naopak díky pompéznímu refrénu podkreslenému okouzlujícími party klavíru à la Chris Martin patří k tomu nejlepšímu na desce. Poslední skladbou je další pomalá záležitost Sitting On The Top Of The World, bezkonkurenčně nejméně povedená píseň evokující shodou okolností podobně navícový závěrečný song Perfect Day z alba Joyride. Tady se dá těžko něco konkrétního vytýkat - skladba bez nosného motivu měla setrvat ve fázi myšlenky.
Škola šarmu se zatajeným dechem a mravenečky
Chytlavé melodie, silné refrény, rafinované mezihry a dokonalá symbióza mužského a ženského hudebního já - definice značky Roxette není žádnou velkou neznámou a stejně jako na ní Per Gessle a Marie Fredriksson stavěli před dvaceti lety, staví na ní i dnes.
Hranice mezi vykrádáním sebe sama a uctíváním zavedených hodnot je sice záležitost subjektivní, Roxette se však na albu k prvnímu zlozvyku rozhodně nepřiklánějí. To byste za vykrádání mohli považovat Muse a jejich opakované kytarové exhibice nebo Coldplay s pianovými variacemi... Roxette jsou prostě Roxette a své jméno reprezentují i po deseti letech se ctí. Jejich škola šarmu je spíš než studeným severským objetím vzrušujícím přitulením se zatajeným dechem i občasnými mravenečky v konečkách prstů.
