S Honzou Ponocným jsme si popovídali nejen o nové desce, ale i spolupráci s profíkem Meky Žbirkou, RGM a "zkonzumnění", emotivních nedokonalostech, filmových vybuchujících vrtulnících nebo elánové sedmdesátitisícové Letné.

Koncem listopadu jste pokřtil svou novinku Do It Yourself, jaké to bylo?

Křest proběhl v klubu Blues sklep, kde hrávám pravidelně, takže to byl spíš takový normální koncert. Akorát přišla moje kamarádka Irena Obermannová, která kromě toho, že umí polévat cédéčka, taky píše knížky. Poslouchá mě strašně dlouho a líbí se jí to, takže to byla jednoduchá volba.

Na vašem webu se objevila zpráva, že cédéčko je skoro vyprodané. To pro vás musí být úspěch, ne?

Já jsem to cédéčko původně vydal sám. To bylo někdy v březnu. A lidi si o tom začali povídat… Potvrdilo se, že nejlepší je živá reklama. Ta mi přijde nejdůvěryhodnější a speciálně u takové muziky, co dělám já, je nejdůležitější. Lidi si prostě řeknou: Hele viděl jsem tohohle týpka, na to fakt musíš přijít. A tak to funguje, lidi se „nabalujou“.

Jak jste se dostal k RGM?

Na kladné ohlasy posluchačů zareagovali RGM. Ozvali se mi s tím, že se jim moje deska líbí a že by mi ji rádi vydali. Protože je to firma, která v mých očích vydává hudbu kvůli ní samotné, a působí na mě strašně důvěryhodně, podepsali jsme smlouvu a dohodli se, že album vydáme – s jiným obalem, hezčím, v takovém luxusním digi-packu s krásným dvacetistránkovým bookletem. Jsem za to strašně rád, protože teď by se to cédéčko mohlo dostat k lidem, kteří by ho ve své dřívější „underground“ podobě nesehnali.

Jak na svých stránkách říkáte…

… stal jsem se součástí konzumu. (smích) Takže jsem rád, že se moje hudba k lidem dostane. Já vycházím spíše z toho „undergroundového“ prostředí, kde se to někdy bere tak, že je blbost, dávat ji jiným lidem, kteří si ji někde sami nenajdou… Ale mám ten pocit, že v dnešní době si má člověk stát za tím, co dělá. A že se cédečko prodává třeba v obchoďáku, není nic blbého, protože důležité je to, co na něm je.

Když jsme u RGM – podepsali jste smlouvu i na další spolupráci?

Ještě další desku mi vydají určitě.

Proč název Do It Yourself?

Nechci, aby to působilo moc přechytřele, ale je to jakási filozofie, která se v poslední době stala takovou velkou vlnou. Lidi už nechtějí velké firmy, chtějí si sami natočit desku a vydat ji, přestože ji pak nějaká firma vydá. Muzikant nemusí na nikoho spoléhat a může díky technice natočit desku sám doma. Je to zároveň i moje reakce na ten „přeleštěnej“ pop. Hudba může být trochu syrová, protože lidi často právě ta „špína“ zaujme. Zatímco když je hodně dokonalá, je pro lidi těžké se s ní ztotožnit. Stejné je to i s filmy. Máte obrovský rozpočet na hollywoodský film, ve kterém vybuchují vrtulníky a zároveň nějaký malý film typu Once, který stál pár peněz. Jsou lidé, které nadchne jenom velká produkce s obrovskýma honičkama, ale velké množství lidí je tím otrávených a půjdou radši na nízkorozpočtový film. A stejně je to se vším. Takže buďto naleštěná Madonna – kde jsou v tom strašné peníze a řeší se každý tón, ale nic proti tomu… A nebo nějaký týpek jako třeba Circus Ponorka…

Vám jde hodně o tu přirozenost, jestli to dobře chápu.

Přijde mi, že přes určité „nedokonalosti“ se líp přenesou emoce. Nejde o chyby, chyba je něco, co je špatně – a to tohle není. Já to beru stejně i jako posluchač. Mám rád nějakou hudbu, která má v sobě emoce. Snažím se dělat to podobně i když něco točím.

Jaká z písniček na desce je vám v tuhle chvíli nejblíž?

Asi Washaway. Je to „jakoby smutná“ písnička. Ale já i v tom smutku vidím něco pozitivního. Nepřijde mi depresivní.

Jak je to s vámi a Slovenskem? Nedávno jste tam koncertoval…

Jezdím tam hrát hodně často s Meky Žbirkou. Jinak jsou to takové nárazové akce, je to celkově nový projekt, nová kapela.

Vyjde deska i tam?

To já nevím, to ví RGM. Ale nějaká jednání probíhají. Myslím, že tam album vyjde, ale je potřeba připravit i nějakou „strategii“.

Lidi vás tam určitě znají přes Mekyho?

Znají mě jako muzikanta, jako osobu. Ale aby mě zaregistrovali jako Circus Ponorka, to samozřejmě chvilku potrvá.

Četla jsem, že jste spolupracoval s Alanis Morissette?

Tam šlo o kytaristu Jeana Coutura, který s ní hrál. Nazpíval mi titulní písničku k filmu Vaterland s Karlem Rodenem, pro který jsem dělal hudbu a jsme dál kontaktu. Shodou okolností je to manžel mé sestry. (smích)

Když už jsme u té filmové hudby – můžete mi říct něco o Exupérym?

S filmy je to tak, že přípravy trvají několik let – a pak to běží měsíc v kinech. Takže přípravy probíhají. Někdy se to strašně táhne. Natočit nějaký větší film není taková legrace… Díky technice se i ve filmu dá dělat spousta věcí, ale u hudby je pro muzikanta tak nějak dosažitelnější mít dobrý výsledek za míň peněz.

Také jste dělal hudbu k různým divadelním představením. Jaké to je?

To je úplně super, hrozně mě to baví. Samozřejmě vždycky záleží na režisérovi, aby měl nějakou představu, což oni většinou mají. Psát písničky pro jiné lidi, dělat hudbu k filmu, k divadlu, všechno je trošičku jiné, ale to je ta výhoda muzikantského života, že může být pestrý. Nevýhody jsou jiné, není to žádná jistá práce… Ale jisté není skoro nic.

Jak jste sám řekl, máte hodně pestrý život. Ať už je to skládání, hraní, producentská práce – kde se cítíte nejvíc „svůj“?

Nejdůležitější je pro mě Circus Ponorka. Jsem sám, všechno rozhoduju já, a je to projekt úplně stoprocentně o mně.

A „kde“ si to nejvíc užíváte?

To se nedá říct. Když člověku na něčem hodně záleží, tak ho to zároveň trochu stresuje. Takže já když hraju v klubu v Blues sklepě, který je malinký, je tam kolem šedesáti lidí… No a já jsem odpoledne předtím nervózní, protože mi strašně záleží na tom, aby si to lidi užili a aby to bylo dobrý. Jsem daleko nervóznější, než když jsme třeba s Mekym měli hrát na Letné s Elánem, kde bylo sedmdesát tisíc lidí. Tehdy jsem nebyl nervózní vůbec. A není to tak, že bych něco podceňoval a něco přeceňoval. Prostě Meky je takový profík, že vím, že to zahraju dobře. Ale když je to jen na mně, napětí je úplně jiné. Takže si užívám vlastně všechno.