Sealovy šťastné závazky
Domácí pohoda často znamená smrt umění. Chybí-li negativní motivace, je snadné upadnout do šťastné letargie a začít omílat povrchní fráze. Sealovi se to naštěstí nepřihodilo. I v roli romantického baladiéra si uchoval hlasové napětí a šarm. Třeba když v pilotním singlu Secret zpívá „I belong to you" (patřím tobě), nezní to díky Sealově přesvědčivosti jako banalita, ale jako skutečný slib.
Pravda, některé momenty působí možná až příliš sladkobolně. Třeba když Seal řeší v baladě Letting Go věčné dilema kočujících komediantů a zpívá „miláčku, proč musíš cestovat, čtyři tvářičky tě potřebují doma". Jenže i tyhle verše jsou míněny doopravdy.
Po žánrové stránce Seal opět opisuje kruh. Po elektronickém tanečním tepu alba System z roku 2007 (které se vracelo k Sealovým houseovým začátkům) a kolekci retro cover-verzí Soul (2008) jakoby se zpěvák rozpomněl na doby hitu Kiss From a Rose a desky Seal II (1994). Ale zároveň znovu přizval i věhlasného kanadského producenta, skladatele a aranžéra Davida Fostera, který podobně jako na desce Soul přidal košatější orchestrální aranžmá. Čímž se 6: Commitment (zlehka a přirozeně) propojuje i s předchozím retro soundem.
Seal měl šťastnou ruku na melodie, které jsou sice hebké jako cosi vypraného v onom nejlepším prášku z reklamy, ale nikoliv přehnaně navoněné. Totéž platí o načechraných Fosterových smyčcích.
Přes zaslouženou chválu, v rámci Sealovy diskografie není 6: Commitment ani nejlepší, ani nejpřevratnější dílko. Zpěvák těžko kdy překoná první dva majstrštyky, které v první polovině 90. let podstatnou měrou přispěly k renesanci soulu. Album 6: Commitment rozvádí, byť bez mindráků a s nadhledem, věci již řečené. Ale nechat si zprostředkovat pohodu domácího krbu a ukolébat se tím fenomenálním hlasem není vůbec špatné.
