SfC: Připravujeme cestu po Evropě

S hammondkářem Andy Čermákem, bubeníkem Vítem Roseckým a basákem Michellem jsme se sešli po jejich vystoupení na Febio Music Festu (report a fotogalerii najdete zde). Vedle dialogu s bagetami nám stačili prozradit i podrobnosti o jejich švédském účinkování, nebezpečných (v)osách a došlo i na pana Chocholouška.

Jak se vám líbilo vaše vystoupení na Febio Festu?

Andy: Ze začátku jsme byli trochu naštvaní, že jsme dostali horší čas - šestou hodinu. Nebyli jsme si jistí, jestli přijdou lidi, ale nakonec jich dorazilo překvapivě dost a bylo to příjemný. Dobrý zvuk, dobří posluchači - celková spokojenost.

Přišlo mi, že to tam ale „dost stálo".

Andy: To do velké míry ovlivnila právě ta brzká hodina.

Vítek: Ono je to částečně i o alkoholu v krvi... Sem přišli lidi třeba rovnou z práce a to je pak fakt těžký.

Andy: Jinak by určitě vypadal koncert v deset. Ale podle mě byli lidi fajn, dobře reagovali a aplaus byl příjemný.

Čeká vás spousta akcí, například Mezi ploty. Nemáte strach z Chocholouška?

Vítek: To je pravda, my jsme všichni takoví magoři... (smích)

Andy: Hráli jsme tam vloni, ale naneštěstí jsme byli na té druhé scéně, která je od centra dění - hlavního pódia - hrozně daleko.

To je a někteří šikulové se tam po cestě třeba i ztratí... Jak to vypadá letos?

Andy: Tuším, že jsme zase tam. Nebo ne? (k ostatním)

Michell: Myslím, že jo.

Andy: Je to trochu problém, asi naše agentka málo tlačí...

A objedete i České hrady.

Vítek: Ty jsme si taky vyzkoušeli už loni. Hráli jsme na druhé scéně, ale ve slušných časech.

Andy: Tentokrát nehrajeme soboty, ale pátky. Což je takový „předden", kdy se hraje vždy v menším, s jedním pódiem, a většinou přímo v areálu hradu, ne v podhradí.

Chystáte se i někam do zahraničí?

Vítek: Chystáme, na podzim by mělo být turné k desce, v jehož rámci se vydáme i za hranice.

A kam konkrétně?

Vítek: Připravujeme cestu po Evropě... možná Německo, Rakousko, určitě ale Švédsko.

Tam už jsme jeli několikrát s The Ark, ne?

Vítek: To je právě zkomolené. The Ark nám tam sice ta turné zařídili, ale jeli jsme je pak samostatně - byly to přímo naše koncerty.

Andy: Jedno z těch turné zahrnovalo „release party" k vydání jejich třetí desky; tam jsme vystupovali spolu, ale jinak jsme hráli sami.

Vítek: Na jedné šňůře jsme měli předkapelu ze Švédska, Martin (pozn. red. Martin Axén, kytarista The Ark) všechno domlouval, dělal vlastně tourmanagera, a třeba pak večer vystoupil jako DJ. I když média tady to kdoví proč prezentují trochu jinak...

Švédové mají k hudbě daleko bližší vztah, turné domácí kapely tam navštíví třeba 500 tisíc lidí, přitom mají o dva milióny obyvatel míň... Jak si tohle vysvětlujete?

Vítek: Tam je to součást kultury. Hudba je víc spojená se životem.

Michell: Každý poslouchá muziku, často chodí na koncerty... Tady to tak není, spoustu lidí tahle část kultury moc nezajímá.

Vítek: Řekl bych, že je to kulturou, kterou tady bolševik přerušil... Proto se v tom Češi pořád ještě úplně nevyznají. Takže když hrajeme hudbu, která má kořeny třeba v šedesátých letech, ve Švédsku to poznají spíš - a to i mladí, protože tu muziku znají.

Michell: Navíc je tam množství dobrých, vyhraných kapel, které se stále prosazují i venku.

Andy: To je známá věc. Řekl bych, že Švédsko je třetím největším exportérem hudby, po Británii a USA. Je to neskutečný.

To je pravda, navíc nejde o nějakou chvilkovou záležitost, je to dlouhodobý trend. Proč to tak není i u nás?

Vítek: U nás chybí zkušenosti a chuť jít do toho naplno.

Andy: Spíš je to celé jedna velká kopie. Ale sám se divím, že tu není žádná „světová" kapela. Nejsme zas tak malá země - na počet obyvatel by určitě měla být.

Vítek: Poslední dobou tady vidím trend, který mě strašně štve - a to je ještě lehce řečeno. Jde o pózu ve smyslu „Děláme si ze všeho srandu". Strašná spousta kapel je založená na recesi. Ale v pohodě se tím uživí. Ti muzikanti uměj hrát, ale neřeknou: Tohle je myšleno vážně, to není sranda, a je to srovnatelné ve světovém měřítku. Tohle se u nás nedělá, kapely jsou „skromné - malé české". Dělají muziku, „aby z toho samy měly dobrý pocit" - a že to poslouchá půlka republiky? O to jim jakože nejde.

Pojďme k vaší desce. Za těch osm let, co spolu hrajete, jste museli nasbírat strašně moc materiálu - jak jste vybírali? Muselo to být hodně těžké.

Michell: Právě naopak, protože jsme mohli sledovat odezvu publika během koncertů - jak na každou skladbu reaguje. Něco jiného je to ve zkušebně, kde cítíš, jak to působí na tebe, a jinak je to na koncertech.

Andy: Většina těch věcí je z posledního roku, a tak polovina jsou úplně čerstvé písně. Ty starší, i když jsou třeba dobré, jsme zahodili. Ono nahrávat třeba pět let starou věc...

Michell: Hlavně si myslíme, že náš styl vyzrál před tak krátkou dobou, dejme tomu před rokem, že by to už jednoduše nebylo aktuální.

Andy: Chtěli jsme, aby první album ukázalo hlavně to, co hrajeme teď.

Vítek: Obraz kapely v posledním roce.

Kam se poděly Tři oříšky pro Popelku, co jste hráli? Ty jsou vtipné...

Andy: Jo dneska! (smích) To byl momentální nápad. Je důležité tyhle věci dělat spontánně. Jo a možná si to předtím trochu připravit v Toi-Toice, což jsem udělal. Ale hrát takovouhle srandu třeba na deseti koncertech by už bylo blbý. Takovýhle vtípky a nápady by se neměly moc opakovat. Dneska došlo i na motiv ze Star Wars, kterej už jsem v minulosti hrál, ale připadalo mi, že se to k filmovému festivalu hodí a lidi to mají rádi.

A nebojíte se OSY?

Michell: Bojíme se strašně, strašně moc! (usmívá se)

Andy: Já se bojím spíš vosy. (smích) Ale když hraješ úryvek, je to povolený, ne?

Snad jen pár taktů, vzpomeňte si na Verve...

Andy: Myslíš se Stounama. (pozn. red. proslulý spor The Verve a The Rolling Stones ohledně smyčcového motivu v Bitter Sweet Symphony) To je fakt světový hit... Navíc u nás je to jen chvilkové. Covery skladeb neděláme, spíš jen úryvek jako zpestření na koncertě, lidi pak zpozorní, když neznají naše nové písničky - známá melodie je zaujme...

Jako pilotní singl nové desky jste vybrali píseň What Is Happiness? s vokály Jense Anderssona (pozn. red. klávesista The Ark). Přitom vaše kapela je pověstná právě tím, že se obejde bez zpěvu. Proč tedy zrovna tenhle song?

Vítek: Bylo to i kvůli médiím. Tím, že nemáme zpěv, nás brali jako strašnou alternativu. A to není správné, my jsme normální rocková kapela... Je to dvojsečné, někteří lidé zpěv chtějí, jiní nám zase říkají, že se jim to líbí tak jak nás znají z koncertů...

I názory na ty nové skladby se zpěvem se hodně různí.

Vítek: Ale tak je to správný.

Andy: Původně to mělo být celé bez zpěvu, i singl.

Mnohá rádia by instrumentálku nejspíš ani nehrála...

Andy: Právě! Tím, že je tam zpěv, to spíš nasadí a spíš to budou hrát. Jakmile se k nám lidi dostanou a všimnou si nás, nebude jim vadit, že tam ten zpěv není.

Vítek: Co si budeme povídat. Chtít, aby média propagovala instrumentální věc, by bylo naivní.

Andy: Ale rozhodně jsme to neudělali jenom proto, abysme tím tu skladbu někam dostali. I pro nás bylo důležité vyzkoušet si to, a mít nějaké zpívané skladby. Takže tři na té desce jsou.

Zaujal mě track In Vaxjö. Proč jste si jako název vybrali zrovna tohle švédské město?

Andy: Je to malé město na jihu Švédska, odkud jsou The Ark. Tu píseň jsme hráli vždycky jenom tam v jednom klubu - většinou jako improvizaci na zkouškách. Ale producentovi se to strašně líbilo, byl z téhle skladby nadšený. Zezačátku jsme byli proti tomu zařazovat ji na desku, ale nakonec jsme ji tam dali a zpětně dostala tenhle název.

Časté jsou taky otázky ohledně potenciálního zpěváka - mě by spíš zajímalo - když už, tak žena nebo muž?

Oba: Zřejmě chlap.

Andy: Spíš si ale myslíme, že by to nefungovalo... aby teď přišel úplně nový člověk, který by zpíval. Třeba kdyby to byl někdo z nás, nebo něco na způsob hostování. Ale úplně nový člověk, frontman - to by přece jen zásadně změnilo kapelu.

Vítek: Jde o to, jak fungujeme teď. Snažíme se všechno dělat naplno, ze všech sil, aby to bylo co nejlepší. I když podmínky a prostředky, které máme, nám neumožňují jet na plný výkon. Kdybychom je měli a mohli se muzice věnovat dejme tomu osm hodin denně, byl by to razantní skok. To je ale v tuhle chvíli nemyslitelný.

Příští týden vám přineseme druhou část rozhovoru, ve které jsme se zaměřili na neplánovaně „dvoudobé" nahrávání debutu nebo souboj český konzervatismus vs. Tata Bojs.

Foto: Iva Marešová