Slávek Janda: Celý život mám rád groove

Ahoj Slávku, v současné době působíš ve třech hudebních projektech: Abraxas, Yandim Band a SJB. Je nějaký prvek, který všechny tři skupiny spojuje?

Asi já (smích) a že je to všechno groovová muzika s tím rozdílem, že každá preferuje jiný druh rytmu.

Abraxas je pro starší generace pojem. Každý ví, že se v té kapele sešlo několik mimořádně nadaných muzikantů. Jak to vlastně celé začalo?

Vlastně jsem chodil do nějaký zkušebny na jam sessions, kde se objevovali různí lidi, ale ten základ tam byl a založili jsme Abraxas.

Kdy to bylo?

V roce 1976 (smích).

Nedávno vyšel článek, který publikoval výsledky průzkumu veřejného mínění, a z něj vyplynulo, že pro současnou mládež je představa minulého režimu "fajn". Vy jste dlouho hráli za komunismu. Můžeš popsat, jak to tehdy fungovalo?

Tehdy bylo všechno řízený, takže pokud člověk chtěl hrát, musel udělat napřed zkoušky na agentuře, která byla jedna pro všechny stejná. Ta zkouška měla tři části. A podle úspěchu u zkoušek byl pak muzikant zařazen do tříd, podle kterých bral plat. Napřed si musel projít u písemného testu ze znalostí hudební teorie, pak byl politický pohovor, kde nás zkoušeli, kdo byl jaký prezident a podobně. Třetí částí byla praktická zkouška, kde třeba oblíbená věc byla, že nějaký pianista začal hrát evergreeny té doby a kdo je aspoň trochu neznal, tak se samozřejmě nechytal.  Na základě toho, oni mohli člověka nachytat tak, aby ho zařadili do té třídy, kam oni chtějí, nebo aby ho úplně vyhodili.

A Abraxas v pohodě prošli?

Prošli jsme, ale zrovna zpěvák Míra Imrich tam měl nějaký problém, který se nakonec vyřešil, ale dostal tu nejnižší třídu.

Abraxas hrají i dnes, pořád máte hodně koncertů. V čem se ale liší Abraxas sedmdesátých let a Abraxas v jedenadvacátém století?

Myslím, že se to až tak neliší. Jak šel čas tak jsme zažili samozřejmě různé situace a různá pnutí a napětí, ale teď to zrovna je téměř ideální. Samozřejmě, že na začátku bylo velký nadšení, že jsme ani nevěřili, že bychom mohli hrát profesionálně.

Myslel jsem to spíš po hudební stránce.

Pořád to je hodně podobný. Sice každý asi nabral nové zdroje a nové inspirace, ale ten základ je pořád stejný. Třeba já jsem nikdy rockový kapely neposlouchal, mě pořád baví, jazz, fussion, jazzrock nebo funkydiscko.

Kde ses za minulého režimu k takové muzice dostával?

No přehrávali jsme si kazety jako teď se kopírují ty mp3, což je teda rychlejší (smích). Sice jsem jich nikdy neměl extra hodně, ale zato jsem je měl důkladně naposlouchaný. A dodnes si myslím, že je lepší pořádně poslouchat jednu desku než párkrát tak všechno nazdařbůh.

Druhou část rozhovoru si budete moci přečíst příští týden.