Staré známé pro nové
Přisuzuji tuhle schopnost určité kvalitě kapely, a to té kvalitě, která se vznáší nad všemi žánry. To je také důvod, proč mívám rozhořčené spory s vyhraněnými zastánci některých stylů, kteří opovržlivě pofrkují nad ska a reggae, které jsou mi (nebo by, vzhledem k historickému vývoji v mém walkmanu, discmanu a mp3 přehrávači, měly být) vlastně domovskými stájemi. Samozřejmě, nemá cenu nutit se nebo být nucen obcházet kluby napříč všemi žánry, když prostě miluju hardcore, třeba. Jen bych byla opatrná s tím souzením toho, co tolik neposlouchám. Hlavně se často musím pousmívat nad větou, „to ska, to je furt to samý, ne"?
Furt to samý, to je vlastně v každém žánru, o tom snad není pochyb pro nikoho, kdo se pohybuje trochu napříč. A vlastně je to z jednoho úhlu pohledu furt to samý a z druhého každá věc úplně jiná. Láká mě nacházet v tom, do čeho jsem mohla nakouknout, ty nuance, které třeba nezkušení neslyší. Dají se, mí milí indie a jiní přátelé, najít i ve ska. I v reggae. Kdo z vás si někdy na mejdanu nezpíval z plných plic „No Woman No Cry" nebo že „I Shot The Sheriff", tak snad nemá srdce nebo to správné hudební podloží nebo co.
Takzvaně unisex a univerzál jsou The Beatles. Někdy se to prostě vrátí v plné síle, ty hodiny strávené u gramodesek rodičů, ze kterých Beatles znějí, jako kdyby byl pořád rok šedesát něco, nebo sedmdesát něco. Vrací se s nimi i touha rozumět angličtině, kterou ve mně hodiny ve škole vyvolávaly oproti těm písničkám tak z deseti procent (maximálně).
...I read the news today oh, boy, the english army had just won the war...
To je podloží, které má fakt hodně lidí, nic výjimečného. Musím se přiznat, že ti, kdo ho nemají, jsou mi trochu podezřelejší, ale co, každý máme něco jiného, to je naprosto v pořádku. Jsou to někdy vtipné hovory, dostávat se do tajemných dávných časů kazet a desek rodičů, a co kdo doma ještě má a když to má, tak má to na čem přehrát?
Jsou věci, na které budu prostě vzpomínat. Koncert Vltavy, který jsem snad ani ještě nemohla chápat, ale byla jsem tam a koukala jsem na to jako blázen a tóny a slova se mi vrývaly pod kůži nebo kam, že stále ještě někdy vyjdou na povrch.
...V lese je tónů jako v nejdražším trombónu...
Anebo třeba, a může si tomu dneska rozumět nebo nerozumět kdo chce, Mňága a Žďorp. To bylo něco, hlavně texty, ale i přímočarost muziky a vyjádření divnosti, kterou je potřeba vyventilovat, když je člověku šestnáct. Ventil Mňága je pro mě pořád nějakým způsobem funkční, i když už to nežiju, ale možná by to pořád šlo. Hlavně, vidím prostě kamaráda na chatě kamarádky, jak hraje na kytaru a učí nás malou písničku.
Na stole ve sklepě v tlusté vrstvě prachu
Ležel motýl kdysi snad barevný
A zrezivělá plechovka přítomna tamtéž
Nemohla se do sytosti vysmát tomu motýlovi
Tak jsem si vzal a okno jsem rozbil tou plechovkou
A oprášil motýla v paprsku světla
A on se mi rozpadl v dlani
Zajímalo by mě upřímně, co z dnešních věcí je podložím pro ty, kdo si ho právě vytváří. Nebo co si já sama budu pamatovat za deset let. Co to jenom bude? Je toho teď strašně moc. Anebo se to jen tak zdá, protože se to všechno hýbe, na rozdíl od pevně položených základů. Tak ať se to aspoň hýbe pořádně a dobrým směrem!
