Šťastné a veselé s... Tomášem Klusem a Janou Kirschner
Nejveselejší Vánoce
Tomáš: Pro mě jsou všechny veselé. I když už ztratily ten zajetý význam, že přijdeš ke stromečku, dáš si cukroví a dostaneš dárky - je to vlastně jediné období, které trávím doma víc než jeden den na otočku. Pro mě jsou Vánoce rodina a přátelé. S nimi trávím i Silvestr, a taky už to není o tom, že bych oslavoval odchod a příchod roku. Slavím to, že ti lidé, kteří mi zůstali v Třinci, jsou se mnou i po těch letech. Tu symboliku mám asi trochu zvrácenou, ale o to krásnější.
Jana: Mám to přesně o tom samém. Každý rok je to čas, vyhrazený pro mou rodinu. Většinu ho trávím buď v Bratislavě nebo v Londýně. O Vánocích jedu na chalupu, kde se všichni sejdeme. Nejkrásnější pro mě byly asi ty, kdy jsme chalupu opravovali. Byla ve strašném stavu. První rok, kdy jsme tam trávili Vánoce, tam vůbec nic nebylo... a přišel můj bratr se dvěma malýma dětma. Celé to bylo velmi veselé. Měli jsme kameru, kterou jsme to celé natáčeli, a když jsme si to pustili, nevěřili jsme, jak strašně křičíme. Říká se, že Vánoce jsou svátky klidu, ale u nás to bylo, jako když je italská rodina na výletě. Ale ta láska je tam vidět obrovská... A když pak začala moje maminka zpívat, byl to vrchol programu.
Nejoblíbenější cukroví
Tomáš: Jé, to mám! Ale vůbec nevím, jak se jmenuje... Vím, že se dělá ze sušeného mléka. Umí to snad jenom moje maminka, je to bílé a nepeče se to. (přítomné dámy se snaží napovídat...) Né, nevíte nic. To jsou maminčiny hvězdičky. Je to strašně sladké a říkám tomu "moje cukroví".
Jana: Já mám ráda ořechové rohlíčky. Moje maminka je peče takové malé a já je absolutně miluju.
Nejpřekvapivější dárek
Tomáš: Uhlí. Já jsem fakt dostal uhlí! (i po těch letech nevěřícně) Pamatuju si to do dneška. Strašně jsem totiž zlobil. Vždycky jsme na Vánoce jezdili k babičce a když se daly dárky pod stromeček, chodil jsem je ohmatávat a potěžkávat. Děda mi říkal: „Nedělej to, nebo dostaneš uhlí." Jako za trest. Našel jsem tam jeden obrovskej balík, kterej byl strašně těžkej a byl pro mě. Potom jsem tam naběhl, celej šťastnej jsem si ho vzal hned jako první - a pak jsem s pláčem utekl, protože byl fakt plný uhlí. Měl jsem strašné dětství. Proto jsem teď tak hodný a mírumilovný člověk.
Jana: Já jsem léta dostávala pyžamo, papuče a ponožky. To jsem absolutně nesnášela. Bylo to ještě za socialismu, kdy jsme všichni pod stromečkem nacházeli stejné dárky... Pak jsem ale jeden rok dostala digitálky, a to bylo úplně přelomové. Můj bratr si otevřel dárek první, byly to digitálky a já jsem začala být hysterická, ale pak jsem je dostala i já. Byly z Maďarska a super. Myslím, že je ještě někde doma mám. (smích)
Nejnepříjemnější úraz na sněhu
Tomáš: Ke svým čtrnáctým narozeninám jsem dostal vysněný snowboard, ale nedostal jsem k němu boty. Na Štědrý den večer jsem s ním celý natěšený šel na kopec za babiččin dům. Nahoře bylo pole, pak kopec a dole zase pole. Tu zimu nebylo moc sněhu, ale já jsem musel začít jezdil. A bez těch bot jsem si zlomil levou ruku v zápěstí. No. To vám byla taková sranda... (smích)
Jana: Jsem z Martina, kde jsou samé hory, takže jsem hodně lyžovala. Žádný úraz jsem ale nikdy neměla. Sama jsem se to rychle naučila a neměla jsem s tím vůbec žádné problémy.
Věříte v Ježíška?
Jana: (smích) Tak jó.
Tomáš: Ano. (smích) Máme takového společného.
Jana: On nejdřív jede do Čech, pak teprve na Slovensko, ale je to ten samý.
