Support Lesbiens: Je dobře, že jsme rozmanitý

Začneme tradičně, jak se máte?

Kryštof: Děkujem, dobře. Odpočíváme a připravujeme se na to, že budeme zkoušet a vyjedeme na turné.

Jdete odpočívat ve chvíli, kdy vydáváte desku?

Hynek: Ale jo, trošku jo.

Pojďme rovnou k Homobotovi, natáčeli jste ho ve studiu Biotech - jak dlouho celý proces trval?

Hynek: Točili jsme průběžně od února, kdy jsme si poslechli první nápady. V dubnu jsme měli mít venku singl, tehdy jsme udělali první tři věci a pak se pracovalo až do srpna. Samozřejmě ne každej den, protože jsme do toho hráli - ale vždycky, když byl čas. Takže jsme na albu dělali zhruba půl roku.

To je docela výhoda, ne? Některé kapely musí desku natočit narychlo během pár týdnů.

Hynek: Měli jsme čas, jenže pak stejně došlo k tomu, že jsme museli během měsíce udělat sedmdesát procent materiálu, ale aspoň se to dobře připravilo.

Jak probíhaly práce ve studiu? Nahrávali jste dohromady nebo zvlášť?

Hynek: Většinou je to teď už tak, že se nahrává zvlášť. Dohromady se to dělalo za dob Beatles a to byli mazáci.

Některé kapely to tak ale dělají pořád s tím, že je pak výsledná nahrávka živější...

Hynek: Dělaj, pak to ale většinou zprasej a jedou znova. I zvukoví mistři spíš preferují nahrávání zvlášť - když kapela vyloženě netrvá na tom, že chce live studiovou nahrávku. To se pak jede dvacetkrát, dokud se všechno nepovede. Třeba Na Kloboučku se to dělalo - sjelo se to třikrát, nejlepší verze se vzala, smíchala a nazdar.

Jak si desku autorsky rozdělila kapela?

Hynek: Pět věcí tam mám já, tři Honza, dvě René. Ale na to nějak nehledíme - řekli jsme si akorát, že chceme, aby tam bylo tak deset písniček. Myslím, že v téhle době je to tak akorát, člověk si ani nemá čas celou desku poslechnout. Podle mě je to ideální stopáž.

Jak probíhala selekce?

Hynek: Selekce nebyla žádná.

Kryštof: My jsme fyzicky dodělali jenom ty věci, o kterých jsme byli přesvědčený, že by na albu měly bejt.

Přijde mi, aspoň z doslechu, že jindy se kapely hádají nad padesáti věcmi...

Kryštof: Oni říkaj, že maj padesát věcí, ale nemaj.

Takže jen poplašné zprávy?

Kryštof: Tak nějak. Byl by to ideál, ale skutečnost je jiná...

Hynek: Udělat padesát věcí je práce na strašně dlouhou dobu.

Ono může jít jen o kostry songů...

Kryštof: Ty my samozřejmě taky máme a právě z těch vybíráme, ale dopracovávat se začnou jenom věci, které mají devadesáti devíti procentní šanci dopadnout.

Hynek: Je to složité - když uděláš písniček víc, je ti pak líto těch, které tam nedáš. Jestli je pecka adekvátní nebo není, můžeš říct až ve chvíli, kdy je hotová. A muselo by se dodělat dvacet nebo padesát věcí, aby se mohlo říct: Tak, teď začnem vybírat. Ale na to není časová kapacita.

Když se podívám na tracklist, je v něm nějaká písnička, se kterou jste měli problém?

Kryštof: Ani ne...

Hynek: Jedině snad písnička Bankers, ta byla původně hozená do drum 'n' bassu, což jsme ale zavrhli a vznikla z ní punková  rock'n'rollová věc. Linka a tempo se vůbec nezměnily, jenom ta výsledná podoba je jiná. Mimochodem, takovouhle pecku jsme nikdy neudělali.

(k Hynkovi) Co se týká vašeho směřování, někdes avizoval, že je pro vás důležité, posouvat se dál...

Hynek: Určitě, protože tak by to mělo být. Myslím, že deska má určitě trošku jinej zvuk - díky Ecsonu Waldesovi, který ji s náma spoluprodukoval. Vždycky jsme měli širokou škálu stylů a i tady jsou balady, střeďáky, punkovky i tanečnější věci. Spektrum materiálu je rozmanité a snažili jsme se samo sebou být z roku 2011. Nevím, do jaké míry se nám to povedlo, ale doufám, že snad ano - zvukově to tam určitě je, kytary jsou dobré, živé bicí. Každej si tam najde něco, co ho bude bavit.

Rozmanitost berou někteří lidé jako výhodu, jiní jako nevýhodu.

Kryštof: Vzhledem k tomu, že existujeme dvacet let a vydáváme poměrně hodně desek, je dobře, že jsme rozmanitý. Aspoň já to tak vidím. Možná to někomu v krátkodobém aspektu přijde divné, ale lidi nám často říkají, že je to dobře. Třeba dneska přišel člověk, který nás zná od úplného začátku a řekl, že ho různorodost alba potěšila a že ho dlouhodobým tahem na bránu začínáme přesvědčovat o tom, že máme směr a nejde o naši nerozhodnost. Tu širokou škálu prostě vidí jako záměr.

Pojďme ke klipu Bombs And Lies, který je v porovnání s jinýma českýma vidama hodně výjimečný...

Kryštof: Pro nás byly klipy vždycky důležitý. V okamžiku, kdy jsme si řekli, že budeme zpívat anglicky, vyřadili jsme se vlastně z české kultury. Uvědomili jsme si, že na nás bude očima laika pohlíženo vždycky jako na cizí kapelu a tím pádem je potřeba se tomu zahraničí pokusit vyrovnat úplně ve všem - ve způsobu prezentace, v tom, jak vypadají obaly desek, jakým způsobem jsou dělaný videoklipy... Prostě se snažíme dát lidem najevo, že to bereme vážně. Legrace do toho samozřejmě taky patří, ale naše hudba není prvoplánově o ní, děláme hudbu kvůli hudbě. Sami ze sebe si umíme udělat srandu, ale snažíme se, aby byl ten produkt ekvivalentní kvalitativně čemukoli jinýmu - a tím nemyslím české prostředí. Proto se i po těch dvaceti letech snažíme dělat videa tak, aby se nám líbily. Když zapneme televizi, budou z dvaceti klipů, které se nám líbí, jen tři české. Nebo možná míň. Problém je i v tom, že když má pak někdo hodnotit, jaké klipy jsou dobré nebo špatné - ať už je to Akademie populární hudby nebo někdo jiný - výsledek je ten, že vyhraje naprosto vystředěnej klip, ve kterém není absolutně nic. A je to škoda - není pravda, že by v Čechách nevznikaly dobrý videa, ale nepoukazuje se na to.