Světová sklizeň: Albová úroda 2010, 2. část
Stejně jako v případě 1. části „světové sklizně" i předchozích odstavečků o domácí úrodě musíme zdůraznit, že průřez alby vydanými v roce 2010 je nutně extrémně zestručněný, zaměřený jen na některé z vyčnívajících titulů a pochopitelně subjektivní. A na žádost redakce žánrově omezený na pop (s trošičkou rockových chuťových odstínů), nejznámější jména a tudíž až na drobnou výjimku na komerčně vládnoucí oblast angloamerickou.
STOLNÍ
Začněme albem, které v rámci neo soulových vod a konzumní kategorie působí minimálně příjemně lehce. Cee Lo Green je pan zpěvák, kterému to moc slušelo v Gnarls Barkley. A povedlo se i jeho třetí sólové album The Lady Killer. Dosáhlo slušného prodejního úspěchu, publikum si správně vyložilo význam pilotního singlu Fuck You a nenechalo se odradit.
Druhé album R&B/soulové divy Jazmine Sullivan nazvané Love Me Back opět vyneslo protagonistce nějakou tu nominaci na Grammy. Můžeme Jazmine popřát, ať ji tentokrát promění. Hlasově si zpěvačka stojí na výbornou, elegantně zastřené zabarvení vokálu podtrhuje osobitý výraz. Zvukově se na nahrávce přetahují moderní, „computerové" postupy a „klasika" s Hammondkami a kytarou a la stará soulová škola. Což nakonec nezní špatně. Pár písní, například Luv Back, má trochu mělčí základy, ale nevadí.
Scissor Sisters patří k poněkud přeceňovaným partám. Deska Night Work pokračuje v průhledných plagiátech disco soundu a glam rocku 70. let, ale zařazení k „patokům" si nezaslouží. Scissor Sisters totiž opět zachraňují situaci vtipem a nadsázkou. (Naštěstí) skoro nepoznáte, kde končí parodie a začíná obyčejný úlet.
Podobně přeceňovaní Klaxons zase nemohou za to, že jim každý uvěřil vtípky o progresivitě, novátorství a průkopnictví nových stylů, když vlastně chtěli být jen indie-popovou partičkou, sekající odlehčené songy. Což se jim na Surfing The Void celkem se ctí daří.
Nikdo nepochybuje o mimořádném písničkářském talentu Stephina Merritta. Oproti předchozímu albu Distortion (2008) jeho projektu The Magnetic Fields vyzní poslední přírůstek, třetí díl „no-synth trilogie" nazvaný Realism, velmi průzračně, akusticky až folkově - a přitom přesvědčivě. Jenom to Merritt místy přehání s chytlavostí a „již-slyšeností" melodií. Až máte následující pocity: Tuhle píseň měli The Magnetic Fields na albu „i" (2004), nebo ne? Safra, nebo to hrál v 60. letech Donovan? Proto není Realism ve sklípku s archivními lahvemi, ale raději jen ve spíži k okamžité spotřebě.
Hodně se čekalo od spojení elektronických techno-ambientních experimentátorů The Orb s někdejším kytaristou art-rockové legendy Pink Floyd Davidem Gilmourem. Titul Metallic Spheres naplnil naděje jen z části, žádné revoluční prolínání různých hudebních světů nenastalo. Na jedné straně chybí skutečné novátorství, na straně druhé není ani dostatek melodicky přitažlivých nápadů. Nicméně zdařilé momenty si najdete.
Kid Rock se stává pořád větším tradicionalistou. Kdeže jsou zemité blues-rock-hip hopové výlevy. Na Born Free se představuje jako uvolněný country-rockový interpret. Taková „pohoda na cestě" na americký způsob a zároveň nic proti ničemu. Však časopis Rolling Stone nadělil Kidovi čtyři a půl hvězdičky z pěti a americký rockový žebříček Billboardu hlásil první příčku.
Gogol Bordello se pilným, divokým koncertováním, kamaráčofty s Madonnou i novinkou Trans-Continental Hustle v produkci hvězdného Ricka Rubina probojovali do celosvětového povědomí. Kdo se o nich dozvěděl až nyní, právem považuje album za silné. Ostatní mají možná pocit, že se Mr. Hütz a spol. začínají trochu opakovat. Otázka zní - kam dál?
Kolumbijská diva Shakira se naštěstí probrala. Poté, co se snažila podbízet severoamerickému publiku přeprodukovaným, nepřirozeně uhlazeným, umělohmotným produktem La Loba (2009), nechala na desce Sale el Sol opět volný průchod svojí živelnosti a latinskoamerické přirozenosti.
Manic Street Preachers už se zařadili málem mezi „klasiky" a na Postcards From a Young Man posílají publiku prověřenou jistotu melodických refrénů a tentokrát zase i přímočařejšího rockového tahu. Minulé majstrštyky těžko překonají, ale pod svoji úroveň nejdou.
ŠŤOVÍK
Že posmrtné album Michaela Jacksona dopadne nevesele se vědělo předem. A také, že to není vina samotného zpěváka. Existuje dostatek svědectví, že s vydáním nedodělků na albu Michael by samotný Jackson nesouhlasil. Považoval nahrávky pouze za soukromá pracovní dema, podle kterých chtěl vyhazovat skladby slabší, místo nich přidávat kompozice nové a vše měl v úmyslu natočit znovu a pořádně.
Skalní fanoušky možná potěší, že mají alespoň odvar z Jacksona. Nicméně větší důvěru by vzbuzovalo, když už musely nahrávky vyjít třeba kvůli pokrytí králových dluhů, třeba jejich zařazení spolu s dalšími demy (kterých existuje celý archiv a hrozí další posmrtná „řadová" alba) do box-setu rarit určeného pro skalní fandy. Box-setu, který by vyšel za pár let, s pietním odstupem. Není divu, že blízký Jacksonův spolupracovník a jeden z producentů posledních nahrávek, will.i.am, dal od posmrtného alba ruce pryč.
Zatímco v případě Jacksonova posmrtného alba projevil will.i.am poctivost, zralost a soudnost, desku vlastní kapely Black Eyed Peas nazvanou The Beginning moc nezvládl. Místo kvalitního alternativního hip hopu právem oslavovaných alb jako Behind The Front (1998) sklouzli BEP k chemicky vyrobenému, vysterilizovanému „nic". Na efekt vystavěná, leč prázdná nahrávka připomíná sex robotů. Žádný pocit, jen příslušné naprogramované pohyby mechanických součástí. Výrobní linka na prachy jede skvěle, poctivost černého R&B vzal čert.
Robbie Williams neudělal návratem do Take That zrovna nejlepší umělecké rozhodnutí svého života, i když finančně určitě neprohloupil. Album Progress sice naštěstí nevypadá jako návrat pubertálního boybandu, to by zralým pánům skutečně nikdo nevěřil, ale - kulantně řečeno - zrovna nadčasovou kvalitou také nepřekvapuje.
Zklamání čekalo každého, v kom vzbudil naděje předchozí titul Back To Basics (2006) fenomenální pěvkyně Christiny Aguilery. Slibná kombinace soudobého R&B s prvky blues a „starosvětského" swingu vzala na desce Bionic rychlý konec. Aguilera spadla do průměru studené, přetechnizované a zároveň zpátečnické synthpopové a electropopové produkce.
Ale dost probírání se skladem krabicových splašků, nastřádalo se jich požehnaně. Těšme se raději na věci příští. Pokračování... možná za rok? Ono to s krachujícím hudebním průmyslem nebude tak špatné, ediční plány slibují dostatek novinek.
