The Gaslight Anthem: Nejvtipnější bylo české R

Jako první si k nám přisedl basák Alex Levine - sympatický, příjemný a stydlivý chlapík. Po deseti minutách ho vystřídal frontman Brian Fallon, přesně ten typ, vedle kterého byste se posadili v přeplněném autobusu...

Jak se cítíš po dnešním koncertě.

Dobře, ale unaveně. (smích) Včera jsme hráli v Norsku, což sice není moc daleko, ale i tak...

Každou premiéru asi provází jisté očekávání - jaká byla ta pražská?

Moc příjemná. Byl to o něco komornější koncert než jindy, ale lidé skvěle reagovali, znali texty - celkově jsme si to užili.

The Gaslight Anthem v Praze, s nohou na plynu

Ve čtvrtek hrajete na Frequency... Čeká vás teď řada festivalů, jak se těšíte na ně?

Festivaly mají úplně jinou atmosféru, jdeš na pódium, ale jsi tu jedna z mnoha kapel. A o tom to je - jde o specifikum evropské kultury. Amerika je v tomhle jiná.

To jo, ale musí být dobrý pocit, zahrát si chvíli před Muse, ne?

Jasně, Muse jsou skvělí. Líbí se mi i jejich poslední deska.

Co si rád poslechneš v soukromí?

Současné věci, starší věci, Clash, Toma Pettyho, ale můžu i r'n'b, Jamese Browna... Od všeho něco.

Snad v žádném článku o vás nechybí příměr k Bruci Springsteenovi...

To máš pravdu, bereme to jako poctu.

On je tak trochu váš fanoušek, jestli jsem to dobře pochopila.

Ano, má rád naši muziku. Je to neobyčejný pocit! (smích)

Párkrát jste si s ním i zahráli...

Velká a nezapomenutelná zkušenost.. Možná si to někdy zopakujem...

Pojďme ještě k dnešnímu koncertu - jak jsem si všimla, nepatříte ke skupinám jednoho zajetého setlistu...

Jako každá kapela máme pár písniček, které hrajeme vždycky. Ale jinak rádi improvizujeme.

Třeba covery Pearl Jam a The Who...

Tak nějak - už jsme je v minulosti hráli, ale zas tak často to není. Tady nám to sedlo.

Střídání stráží - na místo Alexe Levina přichází Brian Fallon.

Hodně mě překvapila tvoje česká průprava - občas zpěvák fanoušky pozdraví Ahoj Praho, ale tys to dotáhl o poznání dál. Kontakt s publikem v jeho rodném jazyce je pro tebe asi hodně důležitý.

Když přijedu do cizího města, cítím se trochu jako outsider, ale chci zapadnout. Už jen to, že jsi ze zámoří, tě staví do pozice „cizáka"... Lidé Američany často nemusí, přijdou jim divní. I my to tak vlastně často vidíme... Žijeme v New Yorku a New Jersey, což jsou hodně evropská města. Já bydlím v Brooklynu, kde potkáš Izraelce, Japonce, Mexičany - zkrátka lidi z celého světa. Pokud se každý den pohybuješ v takovémhle miš maši, víš, že když přicházíš jinam, měl bys vědět, jak se tam chovat - co dělat a co ne. Hodně lidí z Ameriky tohle nezná... Ale mně na tom záleží - přijedu do jiné kultury, budu se chovat podle jejích pravidel. Já prostě nemám rád, když Američan přijede někam do ciziny a čeká, že na každém rohu najde McDonalds a Coca Colu...

Kolik času ti zabralo studium češtiny?

Trénoval jsem hodně dlouho... Nebyl jsem schopný si ta slova zapamatovat... Good morning - dobré rano. Je to neskutečně těžké, můj jazyk se dlouho bránil - není na to zvyklý... (se smíchem) My tolik nerolujeme.

A tvůj učitel?

Naše zvukařka je z Rakouska, dlouho žila v České republice - a právě s ní jsem všechno konzultoval. Napsala mi české věty a já je foneticky převedl. Nejvtipnější bylo vaše R. (směje se)

Každopádně už ale musíš mít hodně slušnou slovní zásobu...

Snažím se, kamkoliv přijedu, pokaždé se chci naučit aspoň něco... Nejde přece, abych přijel ve stylu: Já mluvím anglicky, takže i vy musíte... To je blbost. Taky by se mi nelíbilo, kdyby někdo přišel do mého bytu a spustil na mě čínštinou. (smích)

Takže včera jsi mluvil norsky.

Ano, trochu. Pokusil jsem se... Díky, že jste přišli a tak.

Kolik jazyků tedy ovládáš?

Plynně mluvím jen anglicky a francouzsky - kvůli mámě. Vzpomínám si na výlet do Paříže. Jeli jsme s mojí ženou... a tam prostě nevystačíš s angličtinou. Když jsem se pak v konverzaci dostal do úzkých, zeptali se mě: Mluvíš anglicky? Jo. A začali se se mnou bavit v angličtině. Bylo to jako - OK, pokusil ses porozumět našemu jazyku, pojďme to dokončit v tom tvém. Celé je to o přístupu...

Evropští fanoušci versus ti američtí, je v tom velký rozdíl?

Celkově si myslím, že hudební fanoušci v Evropě jsou přívětivější a přístupnější. Když v Americe vystupuje neznámá kapela, lidi se k ní staví dost odměřeně - nereagují, netleskají... Tady publikum soustředěně poslouchá, cítíš z něj odezvu. Je hodně nabuzené - a to se mi líbí!

Na závěr bych se ráda pozastavila u písničky Here's Looking At You, Kid, kterou jste dnes taky hráli. Nepodobá se ničemu, co jste kdy udělali... Neskutečně intimní záležitost.

Celou jsem ji napsal během pár minut. Přemýšlel jsem o třech svých láskách, které jsem potkal předtím, než jsem potkal svou ženu. Jsou to takové ty životní vztahy... Když skončí, říkáš si - proč, co bylo špatně? A po pár letech si odpovíš - bylo to krásné, ale skončilo to - a tak to mělo být. Myslím, že tohle si lidi rádi poslechnou, protože je to vlastně i jejich příběh. Každý si to prožil.