The Magic Numbers: Magická čísla utíkají pomalu
Volná tempa, průzračný zvuk s dominujícími "akustickými elementy", přímočaré melodie. Pohodová záležitost. Nejprve se ovšem člověk musí smířit s faktem, že sourozenci Stodartovi a sourozenci Gannonovi každou chvíli znějí trochu jako někdo jiný a "někdy jindy". Jakoby vypadli z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Z vokálních harmonií, ovlivněných west-coastem, co chvíli vykouknou The Mamas & The Papas nebo Crosby, Stills & Nash. Markantně třeba ve skladbě Hurt So Good, ale onen kalifornský nádech zaznamenáte na mnoha místech. A vlastně nevadí, neb The Magic Numbers přetavují svoje vzory s citem i skutečným vhledem.
The Magic Numbers ovšem nepokukují jen po Americe, nezapřou ani kořeny v anglickém folk-rocku. Slyš třeba působivou píseň Restless River. Určitě nikoliv náhodou poprosila kapela o smyčcová aranžmá Roberta Kirbyho, který v 60. a 70. letech pracoval na deskách legendárních britských folkařů Nicka Drakea, Ralpha McTella či fenomenální zpěvačky Sandy Denny.
Smyčce znějí na novince The Magic Numbers výjimečně vkusně. Nepřeslazují, nerozplizávají, ale hladí a starají se o nadýchaný, sférický opar. Hned od elegantního klenutí úvodní velebné písně The Pulse. Bohužel, jde o poslední práci Maestra Kirbyho. Koncem loňského roku umřel a teď už aranžuje nebeskou kapelu pro zmíněné kamarády Nicka a Sandy.
Nepřeslechněte skrytý bonus, který se rozezní po chvilce pietního ticha za závěrečnou písní I'm Sorry. Právě part smyčců, kterému je zde dán prostor zaznít samostatně, představuje poctu kapely Robertovi Kirbymu.
Určitě se bude psát o tom, že hodně zásluh na jiskřivém, čirém, třepotavém zvuku má producent Valgeir Sigurðsson, známý prací pro Björk či Múm. Možná opravdu právě on zaktualizoval retro vize The Magic Numbers, ale nepodceňujme potenciál samotné kapely. Koprodukci si právem připsal kytarista a zpěvák Romeo Stodart.
Pro celkový sound má nezanedbatelný význam i černý kůň kapely, či spíš černá klisnička (prosím, bez negativních asociací!) Angela Gannon. Její zvonkohra či klávesová foukací harmonika probleskává předivem kytar možná sporadicky, ale zásadně co se týče ozvláštnění aranžmá a vystrčení The Magic Numbers z indie-dream-popového průměru. Poslechněte si, jak Angela exceluje v I'm Sorry.
The Runaway? Nikoliv útěk před něčím, útěk ve strachu. Možná spíš únik do jiné reality. Ač zřejmě nepůjde o milník v dějinách popu, pokud se do The Magic Numbers zaposloucháte, můžete s nimi příjemně zpomalit.
