The Prodigy na Rock for People: Tucárna pro 27 tisíc diváků

Dle slov pořadatelů prošlo první den branami festivalu 27 tisíc diváků. Dá se předpokládat, že drtivá většina z nich navštívila večerní koncert The Prodigy.

Správné hvězdy nechodí včas

Je pravdou, že před vystoupením začala docházet trpělivost velké části fanoušků. The Prodigy totiž protáhli nástup na pódium o čtyřicet minut. Jak to ale bývá, vše bylo zapomenuto prvními tóny, jakkoli by v případě The Prodigy bylo asi lepší říci „prvními zvuky“. Na otázku, proč se koncert konal s takovým zpožděním, se organizátorům festivalu od managementu kapely nedostalo odpovědi. Správné hvězdy ale přeci nechodí včas.

We'a ma peepul!?

The Prodigy odpálili svůj set skladbou World's on fire. V prvních chvílích to vypadalo, jako by zvukaři teprve „hledali“ vytoužený zvuk. Asi by se hodilo nějak odborně pojmenovat zvukové nedostatky úvodních minut. Snad postačí označit ho za „takový nijaký“. Možná to byl ale záměr, protože následující pecka Breathe jako by hrála z jiné aparatury. A jak koncert postupoval, nabíral i zvuk na své brutalitě a údernosti. Od samého začátku vystoupení drželi Prodigy mnohatisícový dav v absolutní extázi. Mnozí návštěvníci loňského festivalu jistě zavzpomínali na koncert Pendulum, který se nesl ve velmi podobném duchu: elektronický nářez, který nutí tančit a skákat a je jedno, jestli člověk stojí před pódiem nebo daleko od něj. Největší šílenství vzbudila skladba Omen. Jakmile se rozjela její hlavní melodie, dopady skákajícího davu rozhodně musely zmást seismology v nedalekém Hradci Králové. Pokud teda i oni nebyli v rozvášněném davu.

Foto: Rock For People 2012 - Prodigy

Bylo by určitě zajímavé zjistit, jakým podílem si frontmani Keith Flint a Maxim Reality dělí honorář. Zatímco první jmenovaný odzpíval pouze skladbu Firestarter a občas tam hodil nějakou větu, tak Maxim vlastně odmakal veškerou práci na pódiu sám. Krom toho také svérázně komunikoval s publikem. Nebyla pauza mezi skladbami, kde by energický Maxim nezařval větu „We'a ma peepul!?“ (čti „Where are my people?“). Samozřejmě, jakákoli komunikace s publikem je v podstatě pozitivní věc, ale když tu větu slyšíte po třicáté páté, říkáte si, že už by mohl říct i něco jiného.

Hozená kytara

The Prodigy hrají s doprovodnou kapelou, ve které je bubeník Leo Crabtree a kytarista Rob Holiday. Oba dva zastávají své funkce skvěle. Hlavně tedy ve smyslu, že na pódiu dobře vypadají a pasují do celkového energického a showmanského projevu tělesa. Typickým problémem kapel založených na elektronice je ale zvuková neprůbojnost těchto nástrojů. Bylo třeba dost obtížné poznat, zda beat jede spíš „naživo“ nebo spíš z „kompu“. A často to vypadalo, že druhá varianta je pravdou. Elektrická kytara měla své světlé okamžiky, ale po většinu času byl její zvuk zapadlý někde ve všem tom elektronickém „bordelu“. Na druhou stranu, The Prodigy jsou o elektronickém bordelu, takže je vše v pořádku.
Kytarista Rob má velmi zvláštní rituál. Po první a poslední skladbě vzal svoji kytaru a vší silou ji hodil do bicích. Nebylo by divné, kdyby se tento zvláštní rozmar naučil při vystupování s Marilynem Mansonem. Zboural tak pár činelů, bubeníka Lea ohrozil na životě, ale což, k pořádnému koncertu podobné výstřednosti patří.

The Prodigy rozhodně splnili, co se od nich očekávalo. Udělali svůj typický nářez a roztancovali festivalpark.