The Roads: Neřeknem!

Stačí jeden koncert a máte jasno: napůl Beatles a napůl Killers, chytlavých melodií na rozdávání, smysluplné texty, přívětivý ostrovní sound, úsměv od ucha k uchu - sečteno a podtrženo: český britpop, který neztrácí na originalitě.

The Roads se na naší scéně pohybují rovné čtyři roky, od loňského jara žijí ale všichni v jednom bytě v Berlíně. My jsme zpěváka Raye Gibsona, kytaristu Ondru Skoumala, basáka Ondru Homolu alias Winnetoua a klávesisty Šimona Jelínka vyzpovídali především ohledně jejich nové desky The Witness. Tu pokřtí poslední březnový den v pražském Hard Rock Café.

Na úvod mi povězte, jak se máte?

Winnetou: Neřeknem! (smích)

Ondra: Máme se báječně, super.

Začněme u Berlína - jak se vám tam daří?

Ray: Daří se nám, hrajeme a máme tam kontakty. Ale v Čechách jsme zatím o krok napřed. Máme tu přátele, kteří nám pomáhají, v Německu zatím pracujeme sami. Jsme tam krátce, jenom rok, tady máme za sebou už tři a půl roku...

Winnetou: Když jsme se do Berlína přestěhovali, najednou šla spousta věcí jinak a vlastně rychleji než tady. Byli jsme z toho nadšení, lidi se chovali strašně otevřeně, začalo se o nás psát, hráli nás v rádiích, podařilo se nám dostat desku do velké obchodní sítě... Ale teď Čechy Německo předběhly, zatímco tam si musíme hodně věcí dělat sami, tady nám pomáhá RGM.

The Roads v současnosti bodují na 7. místě v t-music chart

Takže je to potažmo díky soutěži RGM, kterou jste vyhráli?

Winnetou: Jednak díky ní a druhak díky křtu nové desky. Ale určitě hodně pomohlo to, že jsme přešli pod RGM, kde máme PR a všechno... Takže teď začínají Čechy Německo předbíhat.

Před RGM jste byli i v jiné soutěži?

Ray: Dostali jsme se do semifinále Coca Cola Popstar v roce 2007. Tehdy to vyhrál náš kamarád Niceland.

Myslíte, že tady budete mít problém s anglickými texty? Přeci jen, když se podíváte na českou scénu, prosadilo se málo kapel zpívajících anglicky...

Winnetou: Máš pravdu a hodně jsem si to uvědomil, když jsme teď hráli na Cenách Óčka. Kapely, které přebíraly ceny, zpívaly všechny česky. Třeba Divokej Bill nebo Chinaski. Ale to jsou skupiny, které se proslavily už koncem 90. let a tenkrát panoval názor, že česká kapela má zpívat česky. Mám pocit, že teď už dorůstá generace posluchačů i muzikantů, kteří se nebojí zpívat anglicky. Důkazem toho je třeba RGM Live Space, kde nezpíval česky skoro nikdo. I posluchači už si na to zvykli, jsou hodně otevření a už jim to nepřijde divný.

Ray: Já někdy pomáhám zpěvákům s angličtinou, opravuju jim třeba výslovnost. Na Facebooku jsem našel nějaké texty Support Lesbiens a zarazilo mě, že nedávají žádný smysl. Někdo mi pak ohledně toho napsal - proč neučíš, proč těm zpěvákům nepomáháš? Takže jsem se do toho dal a baví mě to.

RGM Live Space - O parník!

V Berlíně i v Praze hrajete hlavně v klubech. Jaký je rozdíl v přijetí fanoušků?

Ray: V Berlíně přijdou i lidé, kteří tě neznají. Prostě věří tomu klubu. V Praze je to spíš naopak. Jednou jsme tam hráli na místě, které jsme neznali, lidi odtamtud neznali nás... A před pódiem bylo dva tisíce lidí. Ten klub měl totiž jméno, hraje se tam jeden večer v týdnu, všichni se těší a dorazí. Manažer nám pak přišel poděkovat, přinesl bednu piva a pozval nás zase za půl roku.

Winnetou: Dokonce tam funguje i spojení klubů s vydavatelstvími a agenturami. Tenhle manažer nám udělal skvělou službu, když tam na náš druhý koncert pozval lidi z různých agentur. Právě díky tomu jsme získali docela dobré kontakty.

A jak je to s "navázáním spojení" - už se vám někdy stalo, že publikum totálně nezareagovalo?

(všichni přemýšlí) Winnetou: Jednou - na našem prvním koncertě v Berlíně v klubu Wild at Heart. Ten je takový drsný a temný, včetně imitace kapající krve... Hráli jsme tam jako předkapela jedný party, takových punkových Rammstein... V publiku byly oholený hlavy, všechno černé - a my jsme tam přišli s těma našema veselejma písničkama... Oni stáli, čuměli, ani nezatleskali... Ale pak jsme zjistili, že je to jejich normální chování a že žádné nadšení neprojevili ani na tu hlavní kapelu, na kterou přišli. A na závěr se u nás zasavili s tím, že to bylo dobrý.

Pojďme k vaší desce. Zaujal mě už obal a design.

Ray: Design je spojený s texty. Některé písně - třeba Bells, Wakeful Times, Electrica nebo Dragonfly jsou o tom, jak člověk může žít po svém a nemá se obávat toho, co bylo včera nebo bude zítra, má být šťastný právě teď. Zamysleli jsme se nad tím - třeba květina, která je agresivní nebo má strach, je absurdní. Dotáhli jsme to do extrémů, že kytky válčí a bojují mezi sebou...

2. část rozhovoru na t-music ve středu 31. března

Album jste pojmenovali The Witness. Proč zrovna tak? Je to díky stejnojmenné písničce, která je pro desku zásadní? Nebo vám to "prostě dobře znělo"?

Ray: Spíš šlo o to, že ty skladby jsou svědky určitých situací...

Ondra: Songy na desce skáčou ze stylu do stylu, je to až paranoidní. Ale říkali jsme si, že to vystihuje celou desku. Takže název koresponduje s obsahem alba a samozřejmě se nám i líbí, jak zní...

Proč jste jako první singl vybrali skladbu Bells?

Ray: Je veselá, pozitivní a popisuje naši společnou cestu.

Vaše klipy jsou hodně zajímavé, jeden je z bowlingu...

Ray: (všeobecný smích) Get It... Ten jsme si režírovali sami. Měli jsme sál zamluvený na šest hodin. Kameraman nám to natočil zadarmo, prostor stál dva tisíce a nejdražší byla konzumace u baru. Holky vypily neskutečné množství piva! (smích)

Bells jste točili v cirkusu...

Ray: Natáčeli jsme celý den - režíroval ho Alex Smetana, Australan žijící v Berlíně. Video pojednává o člověku, který pracuje v cirkuse a zároveň v kanceláři. Takže jde o paralelní životy a on si musí jeden vybrat.

Co máte na cirkusu nejradši?

Ondra: Hrazdu.

Winnetou: Šašky.

Ray: Tygry.

A teď chystáte The Witness...

Ray: Zatím probíráme scénář, natáčení plánujeme na druhý týden v dubnu.

Kde jste vlastně desku nahrávali?

Ondra: Stejně jako tu první ve zkušebně, ale s tím rozdílem, že The Witness už vznikala v Berlíně. Pro nás je důležitá svoboda a to, že si můžeme dělat, co chceme... Nikde nám nesvítí červené světýlko, nepanuje nervozita, všechno je v pohodě.

Ale nemyslíte, že je to na tom zvuku trochu znát?

Winnetou: Myslím že ani ne. Ty myslíš, že jo?

Když jsem byla na vašem koncertě, tak jste se mi moc líbili. Byli jste to hodně energičtí. Ale přijde mi, že na desce to není tak nakopnuté...

Ondra: Ale deska nikdy nebude znít jako živá nahrávka... To prostě nejde. A živák je ještě horší, to není ani studiová nahrávka, ani koncert. My jsme si s tímhle nedělali hlavu.

I cesta může být cíl: The Roads

Nemůžu se nezeptat na to, jak vypadá vaše společné bydlení - neleze vám to na mozek, být pořád spolu?

Winnetou: Ani ne, je to v pohodě. My si rozumíme.

A jak to společné bydlení vypadá? To musí být brloh...

Ondra: Je to dobrý. Akorát se občas pohádáme, že někdo nevynesl odpadky nebo neumyl nádobí...

Jak to řešíte? To máte jako služby - tenhle týden myješ nádobí ty...

(všeobecný smích) Ondra: Šimona to nebaví a nás ostatní ano. (Šimon remcá, ale dál si hledí své kamery...)

Winnetou: Ale rozpis jsme ještě nezavedli.

Ray: Necháme to přirozeně plynout... (smích)

Fotogalerie: Iva Marešová