The Roads vědí, zač je toho elbow

Pojďme k vašemu křtu. Už víte, kdo půjde za kmotra?

Ray: Pavel Anděl. Mám ho rád jako člověka a navíc se vždycky nějak sejdeme - ať už je to RGM Live Space, Hudební ceny Óčka nebo Noc s Andělem.

Winnetou: Docela dobře jsme si sedli, oslovili jsme ho a on to nadšeně přijal.

Vedle nových písniček určitě zahrajete i ty starší. Na kterou se těšíte nejvíc?

Winnetou: Z nové desky se těším na The Witness. A ze starších písniček na Myriad Sounds.

Ondra: Z nové taky na The Witness a na Electricu...

Winnetou: Ale měli jsme říct jenom jednu! (přísně... smích...)

Ondra: Já se těším na všechny! A z předešlé desky taky!

Ray: Já se těším na Electricu, protože je to hybná písnička, která nějak funguje. A to vlastně ani nemá refrén. (smích) Opakuje se pořád jedna sloka, ale stejně se pořád proměňuje. Je to moje momentálně nejoblíbenější nahrávka z nové desky. A ze starších mě baví zpívat Vienna. Je hodně akční a dobře se při ní spolupracuje s publikem.

Křtíte v Hard Rock Café - už jste tam na něčem byli? Co říkáte tomu prostoru?

Ondra a Winnetou: Hráli jsme tam v listopadu. A prostor? Je to zvětšená restaurace, ne hudební klub... Ale snaží se, máme přislíbeno, že tam bude lepší aparatura.

Ray: Ale všechno se dá. Už jsme hráli třeba v Berlíně v nákupním centru.

Když se podíváme na koncerty, které vy máte hodně energické, vystoupení kterých kapel se líbí vám? Máte nějaké své modly?

Ray: Když sleduju záznamy z koncertů, ze starších kapel se mi líbí například The Jam, ti hráli s velkým nasazením, na 110 %. Ne, že by hráli nahlas, ale dávaj do toho prostě všechno. Z novějších pak třeba Radiohead.

Radiohead na vlně harmonie, euforie a slz...

Byli jste na jejich koncertu v Praze?

Ray: Ne, byli jsme v Berlíně. Předtím jsem je naživo neviděl, ale měl jsem je prostudované z hodně záznamů... A byli dobří.

Ondra: Na mě udělal největší dojem koncert Elbow v Mnichově. Už deska se mi líbila hodně, ale ten živý koncert mě absolutně pohltil.

Winnetou: Já mám z poslední doby trochu hudebně kuriózní zážitky. Líbil se mi koncert Vlasty Redla, ačkoliv jsem to vůbec nečekal, jednoduše mě oslovil. Jeden z mých asi největších hudebních momentů přišel asi týden po tom, co jsme se přestěhovali do Berlína. Šli jsme se s Rayem podívat na naše kamarády, kteří dělali předskokany jedné u nás ne úplně známé neznámé americké kapele War On Drugs - a ti měli úžasný koncert! Fantastický bubeník, zpěvák "Bob Dylan 20. století", šla z nich obrovská energie, až hypnotické písničky na dvou akordech, prostě super. Máme hodně kamarádů muzikantů a líbí se mi třeba koncerty Charlie Straight nebo Manic Street Preachers. A samozřejmě se mi líbili například i Black Sabbath, když tady byli asi v roce 2006.

V Berlíně nebo celkově v Německu je asi daleko víc příležitostí...

Winnetou: Tam je toho strašně moc. A jezdí tam kapely, které jsou aktuální, stoupající. Sem přijedou třeba Radiohead nebo Coldplay, ale Berlín nevynechají party, které mají třeba jednu dvě desky, začínají být známé, ale ještě nejsou tolik...

Šimon: A stejně tak to tam vypadá v klubech. Tady ti hrajou osmdesátky devadesátky, ale když jdeš na diskotéku tam, DJové hrajou aktuální věci...

Ondra: Tam přijdeš do klubu, posloucháš DJ a na každou druhou písničku se ptáš, co to je, protože se ti to líbí a ještě ji neznáš.

1. díl rozhovoru The Roads: Neřeknem!

Byli jste někdy na koncertu stejné kapely v Praze i v Berlíně? Jde mi o to, jestli jste tam pocítili nějakej rozdíl?

Ondra: Já jsem šel na Elbow v Berlíně a v Mnichově - i tam byl rozdíl. V Berlíně se mi to nelíbilo a v Mnichově ano. Ale třeba měli jenom blbej den nebo je to nebavilo.

Teď mi jde spíš o reakce fanoušků - třeba Česko vs. Anglie.

Ray: V Anglii se pije rychleji. (smích) A pak se perou.

Šimon: Tady jde i o to, jestli jde o kapelu, která si svoje postavení vypracovala nějakou mediální masírkou nebo jela pomalu a ty lidi na sebe nabalovala... Protože u toho prvního příkladu ti na koncert přijdou třeba jen lidi, kteří sice o té kapele vědí a zajímá je, ale nejsou to ti fanoušci, kteří by vytvářeli atmosféru. Dorazí spíš ze zvědavosti...

Winnetou: My máme dobrou zkušenost. Samozřejmě je to jednodušší v tom, že když hrajeme v Praze, je tady spousta našich kamarádů a už jen když je vidíš v sále, je to fajn.

A na závěr mi prozraďte vaši metu...

Winnetou: Moje meta v životě je, abych dělal to, co mám rád a abych to dělal dobře a byl na to pyšnej - nemusel se stydět. U mě se už asi od třinácti let točí život kolem muziky. A kde bych si chtěl zahrát? O tom jsem ani nepřemýšlel, jde mi spíš o to, aby byla dobrá atmosféra. Můžeš mít blbej koncert i v nejlepší hale světa.

Ondra: U mě je to stejné, nemám žádné ambice hrát v Madison Square Garden nebo ve Wembley. Může to být malý klub, ale aby tam byla dobrá atmosféra.

Ray: Já bych jednou rád hrál rád jako předkapela pro Elbow. To je můj sen. Je mi jedno kde, ale kdyby to bylo v Manchesteru, tak by to bylo ještě lepší.

Jazykový koutek s Rayem:

Mluvíš dobře česky, jak se učíš?

Ray: S klukama v hospodě. (smích) Ne, učím se, ale stále mi nejde gramatika a skloňování. Je to komplikovaný jazyk. Ale rozumím skoro všemu.

A co němčina?

Ray: U té mám dobrou výmluvu - 90 % času mluvím česky a tak teď nepřijímám třetí jazyk. Fakt na to nemám energii.

Většinu času mluvíš spíš česky? Nebo anglicky?

Ray: Snažím se neustále procvičovat češtinu, mluvím tak i s přítelkyní. Anglicky vlastně mluvím jenom s Ondřejem.

Jak ses vypořádal s „ř"?

Z: „ř" (předvádí). Dobře jsem se vypořádal s „ř". Není to jednoduché, je to podobné jako „the" pro Čechy. Neexistuje to nikde jinde než v angličtině.

Na závěr - co je pro tebe nejtěžší?

Ray: Skloňování. Necítím jeho smysl. Proč skloňovat? Stejně mi každý rozumí.