The Subways znovu rozsekali Prahu

Předkapela Rara Avis předvedla, že má rozhodně velké ambice a chuť hrát. Jinak ale nebylo, čím by výrazněji zaujala, přičemž zvuk, který její set poznamenával od začátku, rozhodně na kvalitě jejímu vystoupení nepřidával. Především ale problém Rara Avis spočívá v poměrně silném zastoupení postupů a zvuků, které jste už prostě někde slyšeli. Klukům nechybí odhodlání, a tak je škoda, že do muziky, kterou hrají, nedají víc vlastní invence a originality, která by je odlišila od trendy masy. Každopádně v Lucerna Music Baru měli možnost pochytat nové fanoušky, protože sál byl vcelku slušně zaplněn už na jejich vystoupení.

Než se na řadu dostali samotní The Subways, prostor kolem pódia i všude jinde v členitém prostoru Baru se zaplnil do posledního místa. Věkový rozptyl publika byl snad od čtrnácti do čtyřiceti. Je jasné, že The Subways se to prostě povedlo: chytli rock za ten správný, lehce alternativní konec, trochu ho uhladili, se vší úctou k rock´n´rollovým tradicím ho vymazlili do aktuálního soundu a teď zaslouženě sklízejí ovoce úspěchu. Jak jednoduše to všechno vypadá!

Jednoduchost - to je asi hlavní motiv, který se nese celým večerem. Jsou jenom tři - Josh na bicí, Billy na kytaru a Charlotte na basu. S ničím se nepářou, nastoupí a spustí song Kalifornia a s ní i davové šílenství v publiku. Je to skutečně strhující a od začátku do konce to neustává - ruce jsou nahoře a lidi nadšeně řvou, případně skandují texty písní, které jsou, jak jinak, docela nekomplikované. Ačkoliv zvuk ani na samotné hlavní hvězdy nebyl zpočátku nijak ideální, můžu vás ujistit, že to nikomu ani trochu nevadilo. O to tam tenhle večer vůbec nešlo.

I zvuk se ale postupně stabilizoval, takže dokonce i zpěv Charlotte nezanikal v mase zvuku kytary, bicích a její (jak jinak než jednoduché) basy. Energie, která z téhle trojky čiší, je neuvěřitelná. Ve chvíli, kdy spustili hity jako Oh Yeah nebo později Shake Shake, otřásal se Music Bar v základech. A opět, nebylo na tom nic složitého: Billy usoudil, že v Praze jsou fanoušci „fucking crazy". Opakoval to skoro po každém songu. K naprostému ryku ale lidi přivedl hláškou, že publikum v Praze vidí na stupnici šílenosti od jedné do desíti tak na 9,8. „Dáte desítku?" Že se ptal.

Překvapením pak mohla být nová skladba I Wanna Dance, která odpovídala stylu The Subways co se přímočarosti textu týče. Ovšem hudebně se jednalo o jasné zjemnění až skoro k popové formě. Přesto nálada nespadla a i v tomhle novém kousku byly herní schopnosti jednotlivých členů na výborné úrovni (ačkoli Josh na bicí občas klopýtnul, respektive nepatrně zpomalil, což bylo místy znát hlavně kvůli tomu, jak zběsile publikum tlačilo svoje britské hrdiny vpřed; všiml si toho ale jen ten, kdo zběsile neskákal s davem, což bylo spolu se mnou tak asi deset lidí v publiku).

Dát jako poslední kousek přídavku Rock´n´Roll Queen, to musí být sen každého muzikanta. To, že si na závěr i Billy dal stage diving (stejně asi jako padesát lidí před ním), už bylo více méně povinností. A bylo po bouři. Recept? Nekomplikovanost, energie, dobré nápady. A máte tisícovku zpocených a šťastných milovníků kytarovek. Jak prosté!

The Subways, Rara Avis - 29. března 2010, Lucerna Music Bar

Playlist:

Kalifornia, Yong for Eternity, Holiday, Obsession, Oh Yeah, All or Nothing, Alright, Mary, At 1 am, Shake Shake, I Won´t Let You Down, I Want to Hear, Turnaround, I Wanna Dance, With You

This Is The Club, Girls & Boys, Rock´n´Roll Queen