MARQUET BLOGUJE: Ticho
Nechci tu hrát na příliš vážnou notu, protože tohle není žádný prostor pro přednášky, ale hudební web, jak se patří, že ano. Mám ale kolem sebe už pár lidí, kteří potřebu ticha zřejmě podcenili, nebo holt mají tu smůlu, že jejich tělo unese míň, než těla jiných jedinců. Jsou to tedy vesměs muzikanti anebo prostě hudební milovníci a jejich uši se nevyrovnaly s jejich láskou k (hlasité) muzice. Není to legrace, takže bacha na to.
Samozřejmě, že živé výstupy by měly mít určitou úroveň hlasitosti, aby je slyšel každý, kdo přijde na koncert, a taky aby zaručovaly trochu jiný zážitek, než dodá cédéčko. Někdy to ale může nabrat rozměry, které ve výsledku bolí, a pro ty, kdo nechodí na koncerty tak často, to může být docela šok (ano, moje maminka na mě na našem posledním koncertě těsně před začátkem křičela přes celý sál, ať zařídím, ať to naše vystoupení není tak nahlas, jako vystoupení kapely před námi. Bláhová!).
Hlasitost má svůj smysl, hlavně u některých žánrů, které by se bez určité síly zvuku neobešly, to je jasná věc. No ale vezměte si takový stop-time! Tedy místo v songu, kdy všechny nástroje naráz přestanou hrát a pak se zase naráz rozjedou. Nejenže to je většinou vtipná věc, ale rozhodně upoutá pozornost každého a dodá songu úplně nový rozměr. Osobně stop-time většinou nekriticky miluji a jsem pro jeden jediný ochotna trpělivě čekat celý song, jinak třeba ne tak zásadní.
Můj důvěrný vztah k tichu se formoval už nahrávkami na kazetách, protože každé ticho mezi písničkami v sobě obsahovalo napětí z očekávání příštích tónů. Myslím, že se takhle dají bezvadně cvičit hudební intervaly podle toho, na jakém tónu končí jedna píseň, a na jakém začíná další. Dneska se to dá cvičit taky, ticho mezi tracky je prostě nutné zachovat navzdory všemu vývoji technologií, ale jedna věc zmizela - časem se totiž na kazety ukládaly stopy „duchové", tedy pozůstatky přemazaných melodií nebo zvuků z jiného místa kazety. Pamatujete? To byla dokonalá záhada, která všemu dávala šmrnc!
Ticho je prostě super, všechny jeho podoby nebo náznaky dodávají muzice to, bez čeho by to byly jen shluky hluku, což se někdy některým, kdo ticho podceňují, bohužel stává. Vůbec si myslím, že by se dalo obecně dlouze a chytře hovořit o absenci dynamiky v české hudbě. Tedy myslím o tom, jak překvapivě hodně kapel ztroskotá na tom, že neumí ztišit tak, jako umí zhlasitit. A vůbec, myslím, že poctivá práce s dynamikou je znak vyspělosti kapely.
Kdo to umí, ztišit a pak třeba zas přidat, je king. No a kdo umí ve správný čas ztichnout definitivně, to je king největší, samozřejmě - ale co si budeme povídat, to neplatí zdaleka jen v muzice.
