Tomáš Klus: Střízlivím

Jsi po dlouhé době někdo, kdo si hodně rád hraje se slovy. Kdys v sobě tuhle zálibu objevil?

To vzniklo z lenosti. Na základce jsem se nedokázal na něco přichystat doma, byl jsem hyperaktivní dítě a potřeboval být pořád venku. Na výuku jsem se moc poctivě nepřipravoval, ale procházel jsem vždycky výborně. Nicméně každou středu přišla hodina češtiny, konkrétně slohu. A já jsem se na ni hrozně těšil, protože na ni nebyla potřeba žádná příprava a stejně jsem vypotil něco, za co jsem byl následně pochválenej. A když je člověk v něčem dobrej, chce být ještě lepší. Právě to mě hnalo k tomu, abych se zlepšoval. Začal jsem hodně číst a pak jsem inklinoval k psaní rádoby poezie... Moje první básnička se jmenovala Hodiny. A taky jsem měl fakt štěstí na pedagogy. Když viděli, že mám zájem, nosili mi knížky: Tohle si přečti, to by se ti mohlo líbit. Pracovali na mně a za to jim hrozně děkuju. Knížka se pro mě stala největší poklad. To je jediný vítězství člověka nad časem, které se mu kdy podařilo. Navíc hrozně krásně voní, hlavně ty v antikvariátech, které už něco zažily.

Přitom dneska se mluví o smrti knih... Ale pojďme dál, odsud už vede asi jen krůček k tvému písničkaření...

V devadesátém pátém jsem absolvoval koncert - to mi bylo devět. A pan Nohavica mi tam věnoval svůj zpěvník... Pak jsem se pustil do drnkání na kytaru. Ale pořádně učit jsem se začal až v patnácti. Ale právě pan Nohavica mě naučil naslouchat slovům v písničkách. A to mě začlo bavit, spojit text s melodií. Přivedli mě k tomu, že čeština je naše největší zbraň. A je to bohužel teď to jediné, co drží náš stát pohromadě. Celou zemi už páni politici rozprodali a my zase jako před národním obrozením držíme vcelku jen díky jazyku. Nic jiného už nemáme. A čeština je tak nádherná... Něco stačí říct s jinou intonací a najednou to má jiný význam. A v tom byl mistr zase Kryl. Nohavica je obrovský malíř slov a básník obrazů, ale Kryl byl úžasný alegorista. Řekl: Dobrý den - a ty sis pod tím představila šest dalších věcí.

Takže ideálním spojením by bylo vzít si něco od každého z nich.

Určitě, snažím se o to. Využít to, co mi dali. Ale není v tom kalkul: tohle udělat po nohavicovsku a tohle po krylovsku... to nemám rád. Ale zdroje jsou patrné. A deska, která vyjde, je taky deska díků. Jednak děkuju Nohavicovi písničkou Markétce, Karlu Krylovi Malčikem a Petru Fialovi písničkou 17B. To jsou pro mě velcí textaři.

S Jarkem Nohavicou se znáš osobně?

Ne.  Kromě toho devadesátého pátého, kdy jsem mu podal i ruku. (vzrušeně)

Komentoval nějak tvoji tvorbu?

Když vyšla debutová deska, tak mi přišla sms zpráva z neznámého čísla a to psal právě pan Nohavica. V tu chvíli se můj svět točil v protisměru. Obsah byl hodně osobní, ale byl to nádherný pocit. Anděl sestoupil a řekl: Dobře činíš.

A co Petr Fiala z Mňágy?

Toho potkávám na festivalech. Byli jsme třeba na Dni Kozla (report najdete zde), Petr Fiala sešel s pódia, a ne že by si sednul a dal si pivo, on tam viděl nějaký vozík a začal na něm jezdit, hrozně si to užíval.

Pan nemá mít zlomenou ruku... (smích) Jak pohlížíš na současnou tendenci kapel a posluchačů - „hlavně, že to dobře zní, text je nepodstatný." Často pak vznikají obsahově prázdné písně.

Je to taková klinická smrt češtiny. A to není jen v písničkách a v hudbě. To je i kulturní jazykový projev v médiích. Čeština nějakým způsobem degeneruje. A je fajn, že s tím někteří lidé bojují. Mám rád třeba pana Horáčka, který má také obrovskou úctu k češtině a snaží se proti téhle tendenci bojovat. Nemluví o tom, ale koná. Snad se z té klinické smrti brzy probudíme.

Nedávno jsi vystupoval  na koncertě Jany Kirschner...

To bylo krásné. Jsou to nádherné okamžiky - stejně, jako jsem měl štěstí na učitele a pedagogy, mám štěstí na lidi, kteří mi dávají příležitosti. Líbí se jim moje hudba a pomáhaj mi, abych se dostal na veřejnost. Jana řekla: Jú, to je krásný... A řekla pojď, mně se to líbí, pomůžu ti.

Co takhle nějaký duet?

Já bych hrozně rád, ale myslím si, že by se to nemělo přehánět. Mám strašně rád Damiena Rice a jeho podání duetů. Líbí se mi ty jeho lehké a hodně emotivní věci. Ale myslím si, že české publikum, jako v globálu, na to ještě není připravené. Tam je potřeba ještě dlouhá cesta k tomu, abych mohl udělat věc, kterou bych udělat chtěl a mohl ji prezentovat tak, aby byla slyšena hodně. A láká mě spolupráce multižánrová, chtěl bych zkusit něco s touhle kapelou a s touhle... Ale na to ještě není ta pravá doba.

Teď pojedeš turné k desce, vyprodané Švandovo divadlo... to je už tak trochu tvoje domovská scéna, ne?

Myslím si, že je dobré mít místo, kterému budeš věrná. Věrnost je lidsky hrozně vzácná a cenná záležitost. Mít domovskou scénu je velký sen, mít své útočiště, kam se vracíš a kde to důvěrně znáš a potkáváš se tam se známými lidmi... Cítíš se tam dobře a tím lepší je pak i výsledek.

Pojďme k samotnému albu - je tam nějaká písnička, která ti dala nejvíc zabrat? Nebo to u tebe všechno vzniká tak lehce, jak to vypadá?

Ono to nevzniká lehce. Můj proces tvorby je asi dost specifický, ale nerad bych to prezentoval tak, aby to znělo nafintěně. Písničku napíšu za čtyři hoďky a už ji neměním. Zůstanou tam ty chyby, protože já ty chyby mám. A v písničkářství sděluješ svůj okamžitý dojem z něčeho. Ten dojem je plný chybných tezí, ale proč je tam nedat, proč se k nim nepřiznat? Pak už je to kalkul a chtění, aby se to lidem líbilo. A člověk v momentě, kdy je moc líbivý, přestává být upřímný.

Která z písní podle tebe ten zmiňovaný uzávěr splínu nejsnáze otevře?

Asi Nenávratná. Ale pro mě je strašně upřímnou zpovědí Markétka. To je moje přiznaná bolest. Tam není jenom jakási nedostupnost lásky, ale především vzájemné odcizení lidí. A jsem rád, že se podařilo, že v její blízkosti, na jedné desce, může být 17B, což je písnička o tom, že to jde nějakým způsobem řešit. A pak ta závěrečná skladba, Sentiment na tři body, to je upřímně řečeno trošku kýč, ale já jsem ji tam hrozně chtěl dát. Jednak si ji zamilovaly moje maminka s babičkou, a taky proto, že v těch klišé jazyka je spousta moudrosti. ...Dokud je na co se ptát, nemusím se smrti bát... je pro mě téměř mottem.

A který song ten uzávěr zaručeně uzavře, který tě nejlíp nakopává?

Tak to je zase Homo... (přemýšlí) A Asiat a Eva. Ačkoliv jsou si Petr Fiala s Karlem Krylem málo podobní, mají jednu společnou vlastnost. Samotné texty jsou často strašně depresivní, bolestivé - ale  oni je přitom doplní melodií, která je naopak veselá. A to je ten pokus Asiat a Eva. Text je sám o sobě hodně bolestný, je to o velkém zklamání z člověka, ale je zasazen do melodie, která je úplně kontra proti tomu. A myslím si, že to funguje a že to dokáže ten splín uzavřít. V momentě, kdy si budeš vesele zpívat smutnou píseň, tak smutek překřičíš úsměvem, který ti dá melodie.

Když už jsme u toho, máš nějaký oblíbený text od Petra Fialy?

Nerad vybírám. Na Mňáze mě uhranul ten protiklad textu a melodie. To strašně funguje, uvádí to člověka do zvláštního stavu. Taková „vyklidněnost". Nejradši poslouchám Mňágu, když jdu ulicí. Petr Fiala je pro mě osamocený člověk, který prochází davem, a aniž by to tušil, je středem jeho pozornosti.

A poslední otázka - nejdřív jsi absolvoval Cestu do Záhu(d)by. Zajímá mě, jak ses obul teď?

(smích) To je alegorická otázka... (přemýšlí) Obul jsem se... Myslím si, že střízlivím. První křest byl zdarma a zval jsem spoustu lidí, aby vůbec někdo přišel a teď je vyprodáno a musel se přidávat další koncert, který už je taky z půlky vyprodaný, tak to pro mě může směřovat k tomu, že je strašně jednoduché „se ze sebe zbláznit". A říct si: To jsem teda dobrej. Ale já se obouvám do té pokory a do toho, že poznávám lidí, kteří mě v tom utvrzujou. Že tohle je ta správná cesta a pídit se po uznání okolí není tak důležité jako to, že ráno vstanu a řeknu si: Dobře dělám. Protože uchovávám své hodnoty, svá přátelství, své lásky a svou rodinu nejvíc a pak je teprve to, že se nějakým způsobem prezentuju.