TOP 10 kytarových desek 80. let
Hlasování o nejlepší kytarové nahrávce osmdesátých let skončilo před několika dny. Čtenáři mohli vybírat z jednapadesáti alb tak, jak je na začátku roku 1990 dala dohromady sama redakce prestižního serveru Guitar World. Tenkrát u ní vyhráli Van Halen se svým 1984, následovaní Joem Satrianim a Stevie Ray Vaughanem. Jak fanoušci po více než dvou dekádách zamíchali s pořadím?
10. Stevie Ray Vaughan & Double Trouble
Texas Flood (1983)
Debutové album Texas Flood kapely Stevieho Raye Vaughana jako by předznamenalo Američanův budoucí vliv na blues rockovou scénu. Z dnešního pohledu je až neuvěřitelné, že se celý nahrávací proces pod rukama producenta Richarda Mullena smrskl na pouhé tři dny. Vzrušující Vaughanův kytarový um, který výrazně ovlivnili takoví muzikanti jako Buddy Guy nebo Johnny Watson, spolu s dvojicí nezapomenutelných singlů Love Struck Baby a Pride And Joy dělá z Texas Flood jednu z nejvýraznějších prvotin osmdesátek.
9. Yngwie Malmsteen
Rising Force (1984)
Podle mnohých je Yngwie Malmsteen vůbec nejlepším kytaristou, který se kdy ve světě rocku a metalu pohyboval. Kritika si jeho netradiční techniky (tzv. shreddingu) všimla hned na první řadovce Rising Force, především pak díky singlu Far Beyond The Sun. Ladné a především extrémně rychlé tančení mezi strunami udělalo z debutové nahrávky číslo jedna mezi „shred alby" (opět v anketě Guitar World). Jen z povzdálí se na něj dívali třeba Vinnie Moore nebo Tony MacAlpine. Pro fanoušky je Rising Force i po téměř třiceti letech od vydání stále výjimečným rockovým zářezem.
8. Van Halen
Fair Warning (1981)
Fair Warning bylo trochu zvláštním albem. Hudební kritika se na jeho adresu sice vyjadřovala vesměs pozitivně, čísla z prodeje přesto nebyla příliš vysoká. Čtvrtý studiový materiál je dokonce nejpomaleji se prodávající sbírka Van Halen za éry hlavního zpěváka Davida Lee Rotha. Důvodů bychom mohli najít několik. Třeba ten, že Fair Warning disponovalo na rozdíl od předchozích tří desek výrazně temnějším a špinavějším zvukem.
7. Deep Purple
Perfect Strangers (1984)
Deep Purple jsou z těch interpretů, kteří by se klidně mohli objevit v podobných žebříčcích pro tři desetiletí. Perfect Strangers je v originálním vydání diskem (CD i LP) s výbornou vnitřní dynamikou jednotlivých skladeb. Pokud se k vám dostala remastrovaná verze z roku 1999, pak vězte, že máte tu čest s o poznání méně kvalitním a hlučnějším materiálem. Už v té době hýbal světem hudby fenomén tzv. loudness war. Hřát vás ale může to, že některé znovu vydané desky jiných kapel na tom byly ještě o poznání hůř.
6. AC/DC
Back In Black (1980)
Kult mezi kultovními nahrávkami. Osmdesátá léta patřila právě Back In Black, do dnešního dne nejprodávanějšímu hardrockovému albu. Jeho australští otcové asi nechápou, jak je možné, že dvaadvacetkrát platinová deska je u čtenářů Guitar World až na šesté pozici. Je ovšem otázkou, jestli na výrazný komerční úspěch albu nezadělal už rok předtím jeho předchůdce Highway To Hell se stejnojmenným nesmrtelným hitem, kde si AC/DC poprvé osahali spolupráci se známým producentem "Muttem" Langem.
5. Joe Satriani
Surfing With The Alien (1987)
Kytarový virtuóz a Pan multiinstrumentalista Joe Satriani na sebe poprvé výrazně upozornil studiovým albem Surfing With The Alien. Za poměrně prvoplánovým přebalem, který Satriani použil bez svolení jeho tvůrce Johna Byrneho, se skrývá barvitá deska. Dočkáme se na ní jak výrazně melodických, pomalých momentů (píseň Always With Me, Always With You), tak i náročnějších a rychlejších skladeb. Hudebními kritiky je pak oceňováno především kytarové sólo v jednom z nejznámějších Satrianiho singlů - Satch Boogie.
4. Van Halen
1984 (1984)
Kalifornští Van Halen jsou i v dnešní době hojně vyhledávaným zbožím, což dokazují hned dvojicí alb v osmdesátkové Top 10. Nejvíc se současným posluchačům vryli do paměti deskou 1984, kterou se na dlouhé roky rozloučili s frontmanem Davidem Lee Rothem. Nahrávce se dostalo platinového ocenění nejen doma ve Spojených státech, ale i v Německu nebo Kanadě. Navzdory podobným úspěchům nebyla 1984 v USA nikdy hitparádovým číslem jedna. Cesta totiž ani tenkrát nevedla přes rok a půl(!) starý Jacksonův Thriller.
3. Guns N' Roses
Appetite For Destruction (1987)
Pro Guns N' Roses už je sice naprosto běžné chodit na vlastní koncerty pozdě, o místo v Rock'n'rollové síni slávy se ale přihlásit nezapomněli. Není však pochyb, že do ní patří. V rámci diskografie hardrockerů z Kalifornie má debutovka Appetite For Destruction výjimečné postavení - je komerčně nejúspěšnější a lidé kolem věhlasného časopisu Rolling Stone ji dokonce udělili maximální možné hodnocení (mimochodem, stejného uznání se později dostalo i Use Your Illusion I). A to ještě Axl Rose přiznal, že megahity jako November Rain nebo Don't Cry měly být původně součástí Appetite For Destruction. Guns N' Roses berou díky svým muzikantským kvalitám zasloužený bronz.
2. Metallica
Master Of Puppets (1986)
Upřímně si myslím, že by všechny překvapilo, kdyby se Metallica alespoň s jedním albem do nejlepší desítky nedostala. Možná trochu nečekaně se to povedlo Master Of Puppets a ne pozdější ...And Justice For All. Pravdou ale je, že Master Of Puppets bylo pro kapelu do jisté míry zlomové. Třeba už proto, že se jednalo o její vůbec první nahrávku pod velkým hudebním vydavatelstvím. Eponymní evergreen byl letos v jiné anketě zvolen nejlepší metalovou skladbou všech dob a punc výjimečnosti dávají kritici i celé desce, na kterou po čtvrt století sedá stříbrný prach.
1. Ozzy Osbourne
Blizzard Of Ozz (1980)
Anglická heavy metalová ikona Ozzy Osbourne je i po šedesátce hudebně činný. V loňském roce vydal nové album Scream a fanouškům se připomněl tak akorát včas, aby jeho třicet let starý debut Blizzard Of Ozz vynesli na piedestal kytarových osmdesátek. Paradoxem vítězství Osbournovy nahrávky v této kategorii je fakt, že sám interpret je hlavně zpěvák a kytarové linky tehdy obstarával Randy Rhoads. Velký podíl na výhře tak patří i jemu. Přes některé kontroverze, které se týkaly především textu skladby Suicide Solution, je prvenství ve správných rukou.
