Top 10 nejvlivnějších hardrockových alb

Pojďme ale výběr omezit pouze na desky z formativního období hard rocku, jak tento žánr chápeme dnes. Tedy přelom 60. a 70. let. Ačkoliv řada hudebních teoretiků klade rovnítko mezi hard rock a heavy metal, jde podle nich o dva názvy pro totéž (však už o prvním titulu Led Zeppelin se v době jeho vydání psalo jako o heavy metalu), zachovejme současné intuitivní dělení a věnujme se pouze „tradičnější", bluesovější podobě hard rocku. A vykašleme se také na matoucí přívlastek „nejlepší", vždyť muzika vážně nejsou závody. Jde nám o ta alba, která nacházela nový, inspirativní sound, i když v pozdějších letech leckdo dokázal původní ideu vylepšit a propracovat - nebo také rozmělnit popularizací či přehnat ad absurdum.

Ačkoliv následující alba vzešla z nutně subjektivního vidění autora, nevycucal si seznam z prstu. Na vybraných titulech se v minulosti shodla řada odborníků, muzikantů hovořících o svých inspirátorech i fanouškovských anket. To však neznamená, že kdokoliv nemůže mít jiný názor na pořadí i samotný výběr titulů. It's only rock'n'roll, ne školometský článek z učebnice, plný „neměnných" pravd!

10. Steppenwolf

Steppenwolf 1968

Kapela z Los Angeles se nesmazatelně vryla do rockových análů debutem obsahujícím evergreen Born To Be Wild. V jejím textu se poprvé v souvislosti s hudbou objevilo slovní spojení heavy metal, vymyšlené původně beatnickým spisovatelem Williamem Burroughsem jako metafora pro drogové stravy. Tady ovšem nešlo o drogy, ale o euforický pocit z hlasité hudby samotné, oslavu volnosti a další „rockerské" atributy. Ačkoliv hudba Steppenwolf koření v psychedelii a „květinovém hippie soundu" západního pobřeží, těží i z blues (na prvotině najdeme úpravu Dixonova standardu Hooochie Coochie Man) a nastiňuje i první stránky hardrockového manifestu. Nejeden pozdější tvrdý rocker vyškemral z rodičů svoji první kytaru s textem Born To Be Wild na rtech.

9. Iron Butterfly

In-A-Gadda-Da-Vida (1968)

Další dokonalá ukázka, jak se v Americe začal kout přerod psychedelie 60. let v přímočarou působivost hardrockových riffů. Druhé album Iron Butterfly (jejichž prvotina se, mimochodem, jmenovala Heavy:-) nabízí jak dlouhé, hypnoticky působící artistní plochy (titulní píseň, jejíž jméno vzniklo zkomolením In A Garden Of Eden), tak údernost distorzního ataku kytary. Přesně, jak naznačoval název kapely Železný motýl. Kombinaci těžkého a sférického, drtivého a snivého. Právě tenhle sound údajně inspiroval vznikající, taktéž „olověně lehké" Led Zeppelin ke kombinaci akustického folku s těžkotonážním elektrifikovaným náporem.

8. Black Sabbath

Black Sabbath (1970)

Patřili vlastně až ke druhé vlně hardrockových průkopníků a hudebně těžili z už populárních desek takových Led Zeppelin (ti měli v době vydání debutu Sabbatů na trhu dvě elpíčka) a dalších, i zde zmíněných, ale význam pro hudební vývoj jim nikdo nemůže upřít. Právě jejich image a hororová stylizace, samozřejmě v kombinaci s temnější hudbou než hráli jejich předchůdci, z nich udělala největší inspirátory heavy metalové větve hudebního vývoje. Přitom i Black Sabbath vlastně začínali jako stylová bluesrocková kapela!

Kdybychom chtěli volit nejlepší alba, asi by na tomto místě figuroval spíš některý z pozdějších titulů. „Hitový" Paranoid (1970) nebo Master Of Reality (1971), prokomponovaná „čtyřka" (1972) nebo Sabbath Bloody Sabbath (1973)... Jenže moment překvapení, první otevření dveří do hudební temnoty a pokukování hudebních epigonů vyprovokovala už první deska z roku 1970.

7. The Who

Live At Leeds (1970)

I The Who, ač většinou řazeni spíše do širších žánrových souvislostí, podlehli magii nekompromisně zkreslených riffů a připsali si na konto koncertní titul, označovaný řadou kritiků za jednu z formativních hardrockových nahrávek. Nejde o „čistě" hardrockovou desku, ovšem dravost podání písní Young Man Blues nebo Summertime Blues původního - zkráceného - záznamu na LP (s vtipným nápisem „crackling noises OK - do not correct!" na etiketě) dává k tomuto tvrzení dostatečný důkazní materiál.

6. MC5

Kick Out The Jams (1969)

Dobové kritiky se shodly, že tak nekompromisní tvrdost zaznamenanou na koncertní desce „svět dosud neslyšel". Nahrávka je natolik syrová, intenzivní a zuřivá, že se k ní později hlásili metalisté, punkeři i garážové kytarovky. Nebo třeba Rage Against The Machine, Trent Reznor nebo Henry Rollins spolu s Bad Brains. Už v době vydání se stala kultem - jenže kultem vzývaných úzkou skupinou zasvěcených. O kapele se říká, že syrovostí předběhla dobu a zhynula na úbytě. Význam MC5 docenila až budoucnost.

5. Cream

Wheels Of Fire (1968)

Je možná zjednodušující řadit jednu z prvních slavných superskupin do hardrockové škatulky, ale bez mladicky dravé Claptonovy kytary a výbušné rytmiky pánů Bruce a Bakera by byly dějiny hardrocku neúplné. Zatímco první dvě alba Cream víc těžila ze staršího „bílého" blues a popu (toho sofistikovaného!) 60. let, právě třetí titul Wheels Of Fire (částečně studiové, částečně živé dvojalbum) ukázal, že instrumentálně vytříbený tvrdý rock se stává symbolem doby. Právě zde je zachycena i geniální skladba White Room.

4. Deep Purple

Deep Purple In Rock (1970)

Také Deep Purple vlastně přestoupili na hardrockovou víru až ve druhé vlně. O to větší poprask ovšem způsobili a stali se symbolem „komerčního" (nic hanlivého, prostě měli úspěch, tak jim novináři přišili tohle označení), hráčsky vrcholného hard rocku. Začali sice hrát už v roce 1968, ale první čtyři alba se pohybovala mezi dobovým popem (s cover-verzemi hitů jak Hush nebo Kentucky Woman), „proto-hardrockem" a nakonec progresí, reprezentovanou kompozicí Concerto For Group And Orchestra (1969), natočenou spolu s anglickým Královským filharmonickým orchestrem.

První ryze hardrockovou deskou se stal právě výstižně pojmenovaný pátý titul Deep Purple In Rock. Ačkoliv řada fanoušků by možná přísahala spíše na sedmé elpíčko Machine Head (1972) s nesmrtelnou riffovou učebnicí Smoke On The Water, popřípadě na virtuózní „živák" Made In Japan ze stejného roku, právě deska In Rock prvně ukázala silné zbraně „Párplů". Vznešenou, klasickou akademickou drezůrou posvěcenou varhanní hru Jona Lorda, vypjatý zpěv Iana Gillana, kaskády tónů kytary Ritchieho Blackmorea a rytmiku Rogera Glovea a Iana Paice, která dokázala znít zároveň těžkotonážně a přitom zlehka swingovat. Netřeba připomínat, že právě na tomto albu najdete trvalky Speed King a Child In Time.

3. Jeff Beck Group

Truth (1968)

O prvotině Jeff Beck Group se často mluví jako o prvním „skutečném" albu britského hardrocku, o desce, která „to všechno odstartovala". Všechno, co později prosadili Led Zeppelin nebo Deep Purple, najdeme už tady. Nekompromisně hrubou, vzteklou a přitom mistrovskou kytaru Jeffa Becka, signifikantní chraplák Roda Stewarta (kdeže jsou jeho rockerská léta!)... Dobové kritiky často vyčítaly Led Zeppelin, že jen dělají s černým blues to samé, co už předvedl Jeff Beck se svojí první „Group".

Ano, nechybělo mnoho a Truth by se mohla často, přečasto objevovat na první příčce podobných hardrockových žebříčků. Nicméně kapela tehdy zcela nenaplnila potenciál, který se chvěl ve vzduchu. Prý kvůli přílišným individualitám jednotlivých členů. Zkrátka, čtveřice Beck, Stewart, Ron Wood (jasně, ten který později přešel z baskytary na kytaru a dodnes brázdí pódia v dresu Rolling Stones) a Micky Waller se nedokázala tak semknout, jako jiná čtveřice, kterou... najdete na první příčce. I tak ovšem Truth zůstává nadčasovým dílem.

2. Jimi Hendrix

Are You Experienced (1967)

Bez mága elektrické kytary by to už vůbec nešlo. Jako jeden z prvních experimentoval se zkreslením kytary fuzzboxy, boostery a dalšími „mršidly" a ačkoliv byl občas tehdejší neprozíravou kritikou označován za šarlatána, právě on stanovil pravidla estetiky hardrockové kytary. Proč není na prvním místě? Protože jeho záběr byl mnohem širší než jen hard rock. Psychedelie, jazz, blues, funk. Omezit Hendrixe jen na hard rock by bylo nespravedlivé. Poletoval nad žánry jako vizionářský Pan Hudebník, kterého nějaké škatulky nemohou omezovat.

1. Led Zeppelin

I (1969)

Autorovu volbu asi dávno tušíte. Led Zeppelin nebyli první hardrockovou kapelou. Ale dokázali jednu mimořádně důležitou věc. Spojit úspěch a kvalitu provedení. Dostali hard rock na vrcholky hitparád, dokázali žánr zpopularizovat mezi nejširším publikem a i když ani jim nemohla dobová kritika přijít na jméno (zvláště vadilo vykrádání bluesových standardů, aniž by na desce byli uvedeni původní autoři), právě Led Zeppelin stanovili pravidla. Stali se hardrockovým archetypem. Prošlapali cestičku. S jejich vzorem před očima, ať už to přiznávají nebo ne, začali hrát Aerosmith, AC/DC, prvotní Queen a plejáda dalších. Představují důkaz fungování synergického efektu, kdy celek vydá víc energie než součet jeho jednotlivých částí. Táhli za jeden provaz a kolektivní charisma kapely změnilo dějiny hudby.

Opět bychom mohli polemizovat, zda z jejich diskografie vybrat jako reprezentativní „jedničku", ještě trošku nevyrovnanou (byť s jasnou koncepcí) a narychlo natočenou, nebo vrcholná díla jako čtvrté bezejmenné album (1971) s nesmrtelným opusem Stairway To Heaven nebo Physical Graffiti (1975) se stejně nesmrtelným monumentem Kashmir. Ovšem právě debut zazářil jako příslovečný blesk z čistého nebe.

Co se (ne)vešlo?

Do jedné desítky se nemohlo vejít vše podstatné. Jako inspiraci k vlastním seznamům laskavých čtenářů alespoň vyjmenujme pár dalších vlivných kapel z hardrockového a bluesrockového pravěku, jejichž alba tvořila milníky hardrockové dálnice: Free, Blue Cheer, Vanilla Fudge, Mountain, Budgie, Steamhammer, Atomic Rooster, Ten Years After...

Není úplně spravedlivé zapomenout také na Uriah Heep, i když jim občas bývá hanlivě přezdíváno „Beach Boys heavy metalu". Vždyť právě Uriáši vnesli do žánru brilantní vícehlasy, sofistikované prog-rockové komponování a kupu nezapomenutelných hymnických melodií jako July Morning, Lady In Black, Sunrise, The Wizard nebo Easy Livin‘.

A kdybychom chtěli být opravdu důslední, museli bychom se ponořit do historie ještě hlouběji. Přes vizionářské nahrávky The Kinks (jasně, jejich prvotina s písní You Really Got Me, na jejímž zvuku se údajně podepsal jistý studiový muzikant - Jimmy Page - vyšla už v roce 1964) nebo garážových průkopníků The Pretty Things až k nekompromisním bluesmanům z chicagských pajzlů.

A kdybychom naopak chtěli zařadit i pozdější mistry, nesměli bychom zapomenout na AC/DC, Motörhead, Blue Öyster Cult... Ale to už je jiný příběh.