TOP 20 metalových alb osmdesátých let

Tedy, pokud vás vůbec zajímají žebříčky typu „deset-dvacet-třicet nejlepších žbrďoulů z celé naší subkultůry". Muziku samozřejmě nelze poměřovat žádnou exaktní stupnicí. Co jeden znalec považuje za zásadní album, může jinému připadat jako pouhý populismus. Opravdová stylotvorná kvalita, porovnáme-li vícero novinářských tipů nebo čtenářských anket, ovšem přece jen postupně vytane.

Však i na řadě alb z následujícího přehledu se určitě shodne velký počet fandů. A podobné žebříčky mohou být užitečné minimálně pro inspiraci co si ještě vyhledat a poslechnout, čím si rozšířit obzor.

1. Judas Priest

British Steel (1980)

O stylotvorném významu téhle desky pro tzv. „novou vlnu britského heavy metalu", která zásadně poznamenala hudební dění začátku 80. let, rozhodně nelze pochybovat. Právě touhle deskou původně hard-rockoví Judas Priest získali novou kliku příznivců - i epigonů. Dnes už nespočítáme, kolik kapel začalo Judas kopírovat co do zvuku i image ostrých hochů v kožených oblečcích pobitých kovovými cvoky (samotní Judas Priest zase leccos odkoukali třeba od Blue Öyster Cult, ale to do článku o „osmdesátkovém" metalu asi nepatří), kolik muzikantů přehrávalo na tancovačkách hity z téhle desky - Breaking The Law, Living After Midnight, United - a použilo je coby inspirativní předlohy pro vlastní autorské pokusy. Opravdová britská nerez ocel.

2. AC/DC

Back In Black (1980)

AC/DC by se asi štětili, kdyby zjistili, že je zase někdo hodil do metalové škatulky. Jako bychom slyšeli Anguse prskat: „Nejsme žádnej metal, my hrajeme starej dobrej rock'n'roll." Jenže autor žebříku, jak uvidíme i v dalších odstavcích, bere pojem „metal" pěkně zeširoka. A téhle geniální nahrávce s peckami Hells Bells, Back In Black nebo You Shook Me All Night Long nelze odpárat, že je metalově tvrdá, vlivná už díky neuvěřitelnému komerčnímu úspěchu (zná ji skoro každý, kdo se jen trochu zajímá o moderní muziku, vždyť pravidelně figuruje mezi vůbec nejprodávanějšími alby v celé historii nahrávacího průmyslu) a že se k ní jako k Bibli hlásí plejáda pozdějších metalistů.

3. Motörhead

Ace Of Spades (1980)

Další klasici toho nejhlučnějšího rock'n'rollu s kořeny spíše v 70. letech (což byli ovšem i Judas Priest), pro které platí totéž, co pro AC/DC. Ať se někdo odváží tvrdit, že parta kolem Lemmyho, někdejšího bedňáka Jimiho Hendrixe a člena psychedelické kapely Hawkwind, nezměnila tvář metalu 80. let. Vždyť tyhle hardrockové bijce dodnes ctí jak rocková, tak punková i metalová komunita. A titulní píseň vybrané desky patří nejen k největším hitům samotných Motörhead, ale tvrdého rocku vůbec.

4. Killing Joke

What's THIS for...! (1981)

A hned na čtvrté příčce jsme u onoho předeslaného „žánrového rozporu". Řazení intelektuálního noise/post-punk/gothic/industriálního rocku Killing Joke do metalového ranku může být dosti matoucí. Nelze si představit, že by měli Killing Joke příliš mnoho společných fandů třeba s Judas Priest. Metalové propriety a žánrová klišé u nich nehledejte. Ale že jde o skvělou desku, která ukázala tvrdému rocku další cestičky, o tom nevzniká žádná pochybnost.

5. Iron Maiden

The Number Of The Beast (1982)

U tohoto památného kotoučku ovšem žánrové zařazení sedí jako pr... na hr... Iron Maiden a heavy metal 80. let jedno jsou. Mohli bychom akorát polemizovat, zda významnější co do momentu překvapení a žánrově novátorštější nebylo hned první, eponymní album z roku 1980. Ale je pravda, že v pořadí třetí deska Maiden a první s Brucem Dickinsonem za mikrofonem, The Number Of The Beast, zní hutněji a propracovaněji než prvotina. Řada fanoušků považuje desku s hity 22 Acacia Avenue, Hallowed Be Thy Name nebo Run To The Hills (vlastně co píseň, to metalová trvalka) za nejlepší počin „Maidnů".

6. Venom

Black Metal (1982)

Subžánrový manifest nejen dle názvu. I když nám mohou být extrémní podoby metalu už poněkud cizí, někdo musel vyzkoušet, kam až lze metalovou tvrdost dotáhnout, oprubovat hluk na prahu bolesti, prozkoumat temnější a brutálnější stránky lidské povahy. Což nemusí být vyloženě škodlivé, může to působit i jako léčebný relax, nikoliv jako „asociální úchylka", jak se báli někteří mravokárci. Stejně jako filmové horrory. Jednu z prvních cest k metalovým extrémům vyšlápli právě Venom. I oni však mají svoje „praotce", třeba Black Sabbath.

7. Metallica

Ride The Lightning (1984)

Metallica měla pro Ameriku podobný význam jako Iron Maiden a Judas Priest pro Británii. Dostala metal do širšího povědomí, mimo omezené žánrové ghetto. Druhé album Metalliky se navíc stalo základním pilířem kompozičně propracovaného, instrumentálně nabušeného trash metalu. Skladby z Ride The Lightning, třeba mistrovský, „osudový" opus For Whom The Bell Tolls, dodnes znějí na koncertech Metalliky aktuálně a naléhavě. Kdo by řekl, že od jejich prvního vydání uplynula víc než čtvrtina století?

8. Exodus

Bonded By Blood (1985)

Další z trash metalových průkopníků. Autor článku by volil jako reprezentanta subžánru spíše nějakou desku Flotsam And Jetsam, ale tohle je gusto pana Dorana. Určitě má pravdu minimálně v tom, že Exodus, hrající už od roku 1980, inspirovali svými koncerty samotnou Metalliku - přestože vydávat desky začali až později. A debut Bonded By Blood patří nejzdařilejším počinům kapely.

9. Celtic Frost

To Mega Therion (1985)

Je libo trocha předvěkých mýtů kombinovaných s drtivým kytarovým soundem? Zvukově brutální Švýcaři dobře reprezentují přihlášení kontinentální Evropy k metalovým tradicím. Vyzkoušeli black metal, death metal i trash metal, posunuli se k doom metalu i ke komerčnějším a melodičtějším formám žánru a dokázali, že špičkoví kovotepci nemusejí nutně pocházet z průmyslových center Anglie nebo kalifornské Bay Area. Vytipované LP spadá do black metalového období skupiny.

10. Megadeth

Peace Sells... But Who's Buying? (1986)

Někdejší zlobivé dítko Metalliky si založilo skutku významný truc podnik. Principál a kytarista Dave Mustaine dokázal spojit trash metal s punkovou naštvaností a vsadil na „intelektuálnější" tvář tvrdé hudby. Obešel se bez metalových strašáků, vždyť realita je mnohdy daleko temnější než nejbrutálnější horror a agresivní rocková hudba vždy tvořila skvělou platformu pro sociální i politickou kritiku. Na téhle desce se Mustaine navíc nepokrytě přihlásil i ke starým dobrým bluesovým kořenům. Natočil totiž hlučnou podobu bluesového standardu It Ain't Superstitious, kterou napsal Willie Dixon a v roce 1961 proslavil Howlin‘ Wolf. Hezká paralela, což?

11. Slayer

Reign In Blood (1986)

Mnozí by možná viděli Slayer raději na čelnějších místech tohoto žebříčku. Určitě výš než třeba Celtic Frost. Ale budiž, jedenáctka dobrá. Pro album Reign In Blood platí zhruba totéž co pro Number Of The Beast od Iron Maiden. Slayer už před ním vydali alba novátorštější a průkopničtější, ale tahle v pořadí třetí placka patří prostě k fanoušky nejmilovanějším počinům. A právě díky ní se spolek, obrážející kalifornská pódia od roku 1981, výrazněji proslavil i mimo domovinu. Příspěvek Slayer k dějinám trash metalu rozhodně nelze přeslechnout.

12. The Cult

Electric (1987)

Opět můžeme polemizovat, co ještě je a co už není metal. Nicméně tahle kolekce hymnických melodií, kterou The Cult přešli od svého původního gothic rocku k hardrockovému revivalu silně ovlivněnému Led Zeppelin, se prostě pořád dobře poslouchá. Skvělá produkční práce Ricka Rubina. A hity Lil‘ Devil nebo Wild Flower k rockovým „osmdesátkám" neodmyslitelně patří.

13. Bathory

Under The Sign Of The Black Mark (1987)

Autor žebříčku pochopitelně nemohl opomenout zástupce Skandinávie, kde metal nalezl obzvláště úrodnou půdu. Právě norští black metaloví berserkové Bathory velmi dobře reprezentují skandinávskou scénu, která bere svoje vikingské ságy smrtelně vážně.

14. Napalm Death

Scum (1987)

Grindcoreové šílenství, vztek na n-tou, rychlé a ještě rychlejší tempo, hlukový teror až do morku kostí. Málokterá z dvaceti osmi skladeb původního třiatřicetiminutového (!) LP přesáhne dvě minuty (spíš se drží pod minutovou stopáží), ale hvěvu je nastřádáno v každé skladbičce tolik, že by jiným vystačil na celou desku. Také Napalm Death překvapili názornou ukázkou, do jakých „výkonnostních extrémů" lze hudbu ještě posunout. Jen pro otrlé.

15. Mudhoney

Superfuzz Bigmuff (1988)

Další žárová odbočka od „pravověrného" metalu, ale o to větší potěšení, že autor žebříčku na Mudhoney nezapomněl. Vždyť tahle kapela ze Seattlu předznamenala estetiku grunge a její vliv na pozdější tvorbu Nirvany zdůrazňoval i sám Kurt Cobain. V době vydání debutové šestipísňové minilambum Superfuzz Bigmuff zapadlo. Prostě předběhlo čas a tehdejší obecný vkus. Ale postupně se z něj stala legenda a v roce 2008 vyšlo dokonce luxusní 2CD vydání tohohle stylotvorného titulu, doplněné o dalších dvacet šest tracků - nepoužitých nahrávek, demáčů a živých snímků.

16. Death

Leprosy (1988)

Zpět k temným vášním. Doran chtěl titulem Leprosy doložit fakt, že v rámci metalu postupně vznikl „ještě metalovější" underground. Ti z metalových fanoušků, kteří cítili znechucení komercializací metalu a prosáknutím kdysi „opozičních" spolků jako Metallica do MTV a běžného rozhlasového vysílání, hledali něco syrovějšího, opravdovějšího, „ošklivějšího", víc revoltujícího, co by působilo jako skutečný protest a naštvalo, ba dokonce poděsilo měšťácké rodičovstvo trochou „zvrhlosti". Už ani black metal nebyl „to co zamlada". Ale například ve floridských Death, považovaných za zakladatele death metalu, našli ortodoxní metalisté, po čem jejich srdce prahla.

17. Morbid Angel

Altars Of madness (1989)

Spolu s Death vzoroví reprezentanti death metalové vlny, která se vzedmula ve floridských undergroundových klubech. Kapela vznikla v roce 1984, rok po Death, ale stejně jako Death se její extrémní styl dočkal vydání na deskách a patřičné pozornosti až koncem 80. let.

18. Godflesh

Streetcleaner (1989)

V závěru svého žebříčku se Doran zjevně zamiloval do hudebních extremistů. Právem. Novátorské, experimentální počiny se v dobách, kdy „stará garda" z počátku desetiletí dobývala hitparády baladami, přesunuly do dravějších podob metalu. Angličtí Godflesh propojili metal a industrial. Tvrdost k tvrdosti, kov ke kovu. Asi nepřekvapí, že jako své inspirátory uváděl šéf kapely Justin K. Broadrick jisté Killing Joke. Tím se nám kruh začíná hezky uzavírat a umístění Killing Joke v čele „metalového seznamu" dostává další smysl.

19. Ministry

The Mind Is A Terrible Thing To Taste (1989)

Hle, další důkaz metalového synkretismu. Původní „čistý" žánr vyčerpal svoje možnosti, pravidla se mění, padají bariéry. Metalový fanoušek už neohrnuje nos nad sequencery, programy, smyčkami a loopy, metalový hudebník se neštítí elektroniky. A naopak, industriální elektronický bojovník Al Jourgensen a jeho Ministry se neštítí trashových kytar a „správně použitých" metalových klišé. Doran zařadil jako reprezentativní až čtvrté album Ministry, nicméně definici by skvěle odpovídala už předchozí deska The Land Of Rape And Honey (1988). Právě na ní totiž Ministry opustili žánr EBM (electronic body music) a vtrhli do výrobních hal industriálního metalu.

20. Carcass

Symphonies Of Sickness (1989)

Na závěr zvolil autor žebříčku chlapíky, kteří začínali s grindcorem, ale postupně se stali zakladateli podžánru melodického death metalu. Neboli, kruh komercionalizace se zákonitě točí dál a z původního undergroundu se stávají představitelé žánrového mainstreamu. To už ovšem mluvíme o 90. letech. Vybraný titul spadá ještě do zuřivých, grindcore/deathmetalových časů.

Potud metalový encyklopedista John V. Doran. Nesoulasíte? Chybí vám v žebříčku něco? No vždyť si každý může udělat žebříček vlastní. Já osobně bych určitě nevynechal - namátkou - některé z ranných alb Red Hot Chili Peppers. Třeba třetí řadovku The Uplift Mofo Party Plan (1987) nebo následující Mothers's Mik (1989). Vždyť právě tahle kapela proslavila funk-metal. A jedno místečko v žebříčku by si určitě zasloužili Faith No More a jejich třetí, průlomové elpíčko The Real Thing (1989).

A když už autor žebříčku TOP 20 metalových alb 80. let zařadil Mudhoney, nechápu, proč zapomněl na Sonic Youth, kteří svým noise rockem ovlivňovali tvrdou kytarovou scénu už od samého počátku 80. let. Atd. atd.

Naopak známkou dobrého vkusu autora je třeba to, že se nezanášel speed/power metalovými nesmysly typu Helloween, uhlazenými pop metalisty z ranku Def Leppard nebo glam metalovými primadonami a la Mötley Crüe.

Hezká metalová pátrání přeji.