Tori Amos ukázala Praze sílu hříchu
Samozřejmě prohlášení o koncertu roku nemohou být nijak objektivní. Zaprvé protože kritik je pořád jen člověk s osobními preferencemi a chutěmi, zadruhé nemůže být na všech koncertech, které se v průběhu roku odehrají. A proto si teď nehraju na obecného arbitra a vyloženě v první osobě přiznám, že jsem letos minul Leonarda Cohena nebo Macy Gray, přičemž oba koncerty provází (jako všude jinde po světe) nadšení. Srovnáváni je věc ošidná, ale pokud srpnoví Radiohead - také vyzdvihovaní a dlouho očekávaní - mají být měřítkem, potom je Tori Amos v klidu strčila do výstřihu. Hlavním parametrem budiž energie a jakási vnitřní komunikace mezi pódiem a obecenstvem. Tori Amos byla v tomto nedostižná…
…a to přestože prostor Kongresového centra pro dámu za piánem není zrovna ideálním místem. V megalomansky pojatém sále se letos ztratil třeba unavený Philip Glass, ale pro Tori Amos byl vlastně ideální. Má moc velké publikum, aby mohla hrát v menším klubovějším prostoru, kde by se navíc těžko řešilo sezení a bůhví kam by se pak vyšplhala už i tak dost vysoká cena lístků. Každopádně Tori souboj s ohromným prostorem suverénně vyhrála.
Profesorsky navržené lůžko pro její hříšné dovádění jí dodali dva osvědčení spoluhráči. Za bicími dynamikou hýřící Matt Chamberlain s jazzovým úchopem paliček, který vystřídal za večer snad všechny možné styly. Basové tóny, kytary, efekty a samply pak se stejnou grácií kočíroval Jon Evans. Spolu s kapelnicí bohatě naplnili pozornost i fantazii ne zcela naplněného sálu.
Samotná Tori oděna v šaty s šibalským výstřihem i rozparkem seděla celou dobu mezi koncertním křídlem a stojanem na nichž byly hammondy, syntezátory Yamaha a vše doplňovaly ještě dva MIDI controllery, pomocí nichž dodávala všemožné efekty a libůstky. Ona vlastně Tori moc neseděla – chvílemi stála mezi oběma klaviaturami, koketně rozhazovala nohama, gestikulovala do publika i na spoluhráče, svíjela se v tranzu, pohazovala hlavou a hlavně zpívala tak, že člověk nevěřil, jak může někdo tak čistě intonovat a přitom přesvědčivě hýřit emocemi.
Na dokonalost se dobře zvyká, přesto však večer předložil nespočet zázračných chvilek. Trip-hopově posazená Give postupně rozhrnula tajemnou oponu a za ní se děly věci. Vyzdvihovat jednotlivé momenty se ani nedá. Šlo tak trochu o autobiografickou studii nitra Amos a témat, jimž se věnuje celou svou kariéru – sexualita, přirozenost, touha a chtíč, versus morálka, Bůh, společenské normy a hodnoty. Nešlo pouze o skládanku písní s rozličnými náladami, ale každá samotná skladba má takovou vnitřní dynamiku, že v sobě obsahuje další podtóny a příchutě. A že hity jako Cornflake Girl, Spark nebo Precious Things nijak nevyčnívaly nad ostatní písně a to ani nad ty z velice solidní aktuální desky Abnormally Atracted To Sin (Abnormálně přitahovaná hříchem) není třeba připomínat – je to třeba zdůraznit, aby bylo jasné, jak celistvý dojem vystoupení zanechalo. Výtečně navržené osvětlení dojem jen podpořilo. Stage jednou byla podvečerním lesem, pak jeskyní, nočním nebem, vodní podlahou a v závěru a jakousi viktoriánskou diskotékou.
Tori se vystříhala zbytečných průpovídek a jen s kratičkými přestávkami mezi písněmi odehrála velice sevřený set. Ten se rozpínal od tiché zpovídací klavírní Josephine až po hlukem a rytmem rozparáděnou Strong Black Vine, která zazněla v závěrečné velice energické části, kdy vyšla vstříc divákům, kteří se zvedli ze sedaček a utvořili pod pódiem kotel. V něm se zpívalo a tancovalo více než na mnohých letních festivalech. Právě převtělení Tori do trochu jednorozměrného erotického démona ubral koncertu v tanečně laděném závěru něco z tak těžce budovaného napětí. To je však asi jediná výtka, kterou lze ke koncertu mít.
Tori Amos působila na pódiu jako bytost, která čerpá energii odkudsi z podsvětí. Jestliže ji získává skrze hřích, pak je třeba začít více hřešit. A jestli to celé byla výzva papeži před jeho návštěvou Česka, pak se jeho duchovní monstr cirkus bude muset pořádně otáčet, aby dokázal s lidmi to, co ve čtvrtek večer trio zrzavé čarodějky.
