U2 očima (a ušima) Marka Ztraceného
Ad 1. Cesta do Chorzówa, české SPZky a první drama
Takže pro mě bylo jednoduché - když tahle irská parta ohlásila turné, zbývalo jen najít termín, který by mi vyhovoval nejvíc a doufat, že mě nezklamou. Vybral jsme si koncert v polském Chorzówě, to znamená výlet asi 500 km od Prahy.
Noc předtím jsem byl tak nervózní, že jsem ještě vyrazil do blízkého baru. Tam jsem se uklidňoval bohužel dýl, než bylo potřeba. Cesta do Chorzówa tak proběhla v tichosti, protože se mnou moje přítelkyně nemluvila... Čím víc jsme se blížili k polským hranicím, tím víc aut popsaných cedulemi U2 4ever jsme potkávali, nutno podotknout, že většinu s českými SPZkami.
První drama nastalo při příjezdu na stadión, kdy naše druhá posádka - Martin Ledvina s jeho přítelkyní, špatně odbočili (což u něj není žádným překvapením)... Lístky měli jak jinak než oni a ke všemu jim došla baterka v telefonu... Ale zkraťme to, hledání se mezi sedmdesáti tisíci lidmi bylo napínavé, ale nejsme přece ztracení!
Při vstupu na stadión jsme ukázali vytisknuté A4 jako E-tickety, polská ochranka se na ně k našemu překvapení ani nepodívala, roztrhla je a řekla nám, kam máme jít. To znamená, že příště jedeme bez lístků... Jen pro informaci, jedna vstupenka vyšla na zhruba 2500 Kč.
Ad 2 Kaplického chobotnice, rozpačitý začátek a mohutná hitová masáž
Když jsem zavětřil ten zaplněný stadión a mega stage uprostřed, zatajil se mi dech. Nic takového jsem ještě předtím neviděl a myslím, že už ani neuvidím... I když možná na příštím turné U2. Chvíli potom, co jsme se v klidu posadili, spustili Snow Patrol jejich Chasing Cars... Stadión vybuchl nadšením a já už odpočítával poslední minuty. Skotská pětka se na pódiu zdržela asi čtyřicet minut, navíc s basistou, který si zlomil dva dny před koncertem ruku, a musel to tak zvládnout s dlahou... Zahráli se ctí a publikum je podle toho odvděčilo velkým aplausem...
Přestavba trvala asi půl hodiny a chvíli nato spustilo intro. Z celého pódia, které by lehce mohlo sekundovat Kaplického chobotnici, se začalo kouřit a na rozvášněný stadión napochodovali U2, Bono samozřejmě jako poslední, aby tradičním výskokem začal tu největší show, jakou jsem kdy viděl.
I když pořádná akce začala až po dvou úvodních písničkách z nové desky, při kterých jsme po sobě s Martinem koukali tak trochu v rozpacích a čekali, co bude dál. Veškeré obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy zazněl třetí song Get On Your Boots. V tu chvíli jsem myslel, že Slaski Stadión spadne... A to jsem netušil, co se bude dít dál.
K hlavní části pódia přijeli nad hlavami publika obří schody. Po těch se The Edge a Bono rozeběhli na kruhovou část stage k fanouškům. Byl tam tak velký řev, že v něm často zanikal i Bonův zpěv... Naše místa k sezení se změnila v místa na stání a brzy kolem začali skákat i nadšení Poláci. V tu chvíli už kapela hrála především hity. Když pak po krátkém intru spustila Beautiful Day, moji srdcovou záležitost, měl jsem slzy na krajíčku. Tehdy jsem to ještě ale všechno ustál, abych si udržel tvář drsňáka...
Energie koncertu by se dala krájet. Bono Vox fantasticky zpíval, kapela hrála snad líp, než na desce, prostě dokonalej zvuk. První větu frontman pronesl až zhruba po šesté písni. I když měl se sedmdesáti tisíci skandujícími fanoušky co dělat... Bono, Bono, Bono... Když se pak publikum uklidnilo, spustil krátký proslov. Všechno běželo pro jistotu v polštině i na obřích obrazovkách. Pamatuju si poslední větu: „Polsko je úžasný, chce to víc takových zemí jako je tahle...," a začalo to, na co jsem se těšil úplně nejvíc... I Still Haven't Found What I Am Looking For... Podle mě nejsilnější skladba U2. A právě v tenhle okamžik už jsem slzy nedokázal zadržet. Celý stadión zpíval a ke konci ještě kapela přidala cover Stand By Me.
Dalším velkým okamžikem pak byla píseň New Year's Day, kdy mávalo stojící publikum červenými kusy látky a sedící bílými, takže vytvořilo živou vlajku. Až to trochu to nahánělo hrůzu... V dalších chvílích pak všichni zazpívali happy birthday The Edgovi a kapela bouchla pár šampaňských. Nezapomněli zahrát One, Vertigo a další megahity. Moje obavy, že východní Evropu odbudou, byly naštěstí zbytečné...
Ad 3. U2 Forever...
Repertoár byl vybraný správně, U2 zavzpomínali na ty nejlepší momenty ze všech svých DVDček a dala do jedné koncertní show prostě to nej (což vůbec nemyslím ve zlém, naopak). Ubylo i zachraňování světa během koncertu a celá kapela se mi zdála uvolněnější než kdy jindy. Měl jsem pocit, že je to extrémně baví a užívají si to. Po skladbě Where The Streets Have No Name zazněl jako přídavek With Or Without You a bylo po všem.
U2 hráli asi dvě hodiny a kousek. Za 100 zlotých jsem si pak koupil tričko a s přihlouplým blaženým úsměvem zaparkoval v koloně, aniž bych si uvědomil, že stojíme asi hodinu na místě... Pět set kilometrů zpátky mi přišlo jako nic. Kolem sedmé jsem se dostal do postele a ráno se probouzel s pocitem, že se mi to jen zdálo. Rád bych napsal nějakou kritiku nebo slabosti celého koncertu ale... nic mě nenapadá.
Snad jen - U2 forever...
Marek Ztracený
