NICELAND BLOGUJE: V kruhu

Jejich část zeměkoule je zatím ve stínu, ale pomalu a nevyhnutelně se blíží ke slunci a k novému dni. A občas mi přijde neuvěřitelný, že můžu, téměř v reálném čase, vidět někoho na druhé straně téhle planety. Ale hlavně mi tenhle rozhovor (a bohužel ne jen ten) vnuknul nápad pro dnešní příspěvek.

Uvědomil jsem si, že mám hrozně rád některý cizince a že mi někdy opravdu vadí ta malost Čechů. Soudit či odsuzovat nějaký národ na základě toho, jak se chová v cizí zemi jako turista není úplně ideální. Schválně si vzpomeňte na svoje spoluobčany, když někam cestujete za hranice. Parta mladých Čechů v hotelu all inclusive a všichni se opíjejí už od snídaně. Rodinka s domácí zásobou paštik a nakládaných okurek (ok, to už by teď snad mělo být minulostí, ale tak dávno to není). Naše předsudky nejsou na místě. Jednoduše, turisté nejsou reprezentativní vzorek. U nás bohužel často ano.

Od čeho začít? Léta jsem dělal v restauraci. Tak třeba úroveň obsluhy a vůbec přístup k zákazníkům je v porovnání s jinými státy tristní. A stejně tak nakonec i přístup zákazníků (mluvíme-li o našem krásném národě). Ale není třeba zabíhat do detailů zrovna v téhle oblasti, která byla nakonec popsána už několikrát. Úsměv jako součást obchodního jednání se tady nenosí. Ani z jedné strany. A pokud narazíte na obsluhu, která svou práci s optimismem stále odvádí svědomitě, je časem a přílivem dalších a dalších nerudných obličejů udusána do země. A pokud ne, tak poslední kapka je nulové spropitné. Trochu celý tenhle systém zavání Hlavou 22. Ale je to v nás. Opět dostáváme to, co si zasloužíme. Ale tohle je jen jeden z mnoha příkladů.

I když pomineme, jak nám naše vlastní země vědomě či nevědomě (se stigmatem postkomunistického státu) hází klacky pod nohy v mnoha směrech, něco je tady stále špatně. Možná to bude znít hloupě a naivně, ale entuziasmus a optimistický přístup k věci opravdu není na škodu. Zodpovědnost a profesionalita se tady nenosí. Národ fušerů, lidí, co se na svoje pozice dostali bůhvíjak. Kdo z těch takzvaně zodpovědných může mít opravdu zkušenosti a vzdělání, aby dělal svou práci? Nemluvím jen o politice, spíše narážím na kulturu. Obory, které se jinde studují několik let, tady vyučuje i po dvaceti letech jedna vysoká škola. A lidé, co v "oboru" dělají? Jak se tam sakra dostali? Stejně, jako za vlády jiného režimu.

Přál bych si být ještě o pár let starší, aby tahle slova, měla větší váhu. Ale i tak některé věci vidím jasně a zřetelně. Můžeme si stěžovat, což nám jde nejlépe (tenhle příspěvek nevyjímaje), můžeme shazovat západní kulturu, zesměšňovat javorový sirup na slanině, zatímco se cpeme knedlíkama nebo ti "kosmopolitnější" čínou za 90 korun a italskýma těstovinama. Ani jedno z toho nemá z původní kuchyně oněch zemí moc společného. Můžeme si dělat legraci z hloupých televizních pořadů i filmů americké produkce a opovržlivě žasnout nad tupostí a pokleslostí jejich zábavy. My přeci máme už čtyři Oscary (všechna práva vyhrazena)! My si můžeme vyskakovat a držet malého, nebohého Kolju jako rukojmí. Ten jim ukáže, psům nevzdělaným. A slavnostně to zapijem několika plzničkama. Opravdu se se tímhle chceme chlubit? Vážně je tak těžké přiznat, že se dokola nemůžeme vymlouvat na útisk vojsk a režimů? Že nebýt vlivu zahraničí, zvlášť v kultuře, my samotní bychom úplně zakrněli?

Nemělo by být tak těžké si uvědomit vlastní možnosti, vlastní nedostatky, s částí z nich se smířit a se zbytkem bojovat. Ale je to hlavně boj na vlastní půdě. Občanská válka principů a pozůstatků historie. Až nynější generace s tím může něco udělat. Otázka je, jestli si to, právě bez paměti událostí minulých, uvědomí.

P.S.: Jo, pardon, někdo mě vytočil... Nesnáším čecháčkoství, pro mě to nemá daleko k idejím Národní strany.