Velšský tygr Tom Jones nepelichá
Podle mínění pisatele dokonce Praise & Blame desku Reload daleko předčí a vkusem v aranžmá i výběrem repertoáru převýší - ač to zní hodně rouhačsky - i leckteré Jonesovy prověřené hitovky ze šedesátých. Ale záleží samozřejmě na gustu posluchače a nic proti dřívějším Tygrovým důstojným snahám skákat podle aktuálních trendů. Vlastně bychom Praise & Blame neměli s předchozí Jonesovou prací porovnávat, jde o jiný žánr.
Zjednodušeně řečeno, Praise & Blame představuje posun od „světského" popu k popu „duchovnímu".
Po stránce hudební se Jones na Praise & Blame vrátil ke kořenům gospelu, rock'n'rollu, blues a country. Jenže zároveň nejde o nějaké obyčejné retro! Všechny písně (bez jediného hluchého místa) jsou hlubokou Jonesovou výpovědí tady a teď. Prastará gospelová témata nepůsobí vousatě, mentorsky ani kazatelsky, ale naopak prohlubují dojem nadčasovosti. Honosí se mocnou, naturální, syrovou krásou.
Oč půjde prozradí hned první singl Burning Hell, cover-verze bluesové klasiky z pera Johna Lee Hookera. Štěkne skoro hardrockově nakřáplá kytara, Tom se rozezpívá s autentickou „hookerovskou" hrubostí, ale zároveň s nezaměnitelným „jonesovským" tlakem a feelingem. Totéž platí třeba pro tradicionál Nobody's Fault But Mine. Od dob legendárního Blind Willieho Johnsona nahrál tuhle bluesovku kde kdo, od folkaře Johna Renbourna po Led Zeppelin. Přesto i Jones dokázal pojmout píseň osobitě, aniž by popíral esenci jejích předchozích životů.
Páteř alba tvoří rock'n'rollový tah písní Lord Help, odlehčené a rozhoupané Strange Things či Didn't It Rain, nicméně Jones nezapomněl, jak silný je v kramflecích v pomalých tempech. Příklad? Lahůdkové podání If I Give My Soul (původně od countryového barda Billyho Joea Shavera). Ano, skladba vlastně zní dost pateticky. Jenže jak to ten Jones dělá, že ji stejně zbaštíte i s navijákem, i když obyčejně berete při prvním náznaku patosu nohy na ramena?
Nové album Toma Jonese je také názornou ukázkou, jak bývají kapitáni hudebního průmyslu často úplně mimo. Čímž mohou odsoudit výbornou věc k neexistenci. Když vice-president vydavatelské firmy Island Records David Sharpe prvně uslyšel singl Burning Hell, začal bombardovat kolegy požadavky „okamžitě ten projekt zastavte, nebo chci peníze zpátky". (Jones přestoupil k Island Records od EMI výměnou za sumičku 1,5 milionu britských liber). O desce prohlásil, že snad jde „o špatný vtip... zaplatil jsem za Mercedes a dostal pohřební vůz!" (citováno z britského listu Telegraph, 4. července 2010).Asi čekal další uhlazené duety nebo novou verzi Sex Bomb.
Netřeba zdůrazňovat, jak Tygr zuřil. Naštěstí vahou svého jména dotáhl projekt do konce bez zásahů vydavatele, podle původního plánu. Spirituální, střídmě zaranžované album suverénně vystřelilo na druhou příčku britské hitparády. A pan Sharpe má z ostudy kabát.
Zabijácká práce, pane Tygr.
